Ideologie

Za ideologii budeme dále považovat souhrn názoru a idejí, uspořádaných do systému. Přímo anebo nepřímo odráží ekonomické a sociální zvláštnosti společnosti, vyjadřuje postavení, zájmy a cíle určitých větších skupin obyvatelstva a zaměřuje se na zachování anebo změnu existujícího společenského uspořádání.

Hovoří se o politická ideologii jako součástí politiky, za kterou lze považovat systematizovaný teoretický výraz názorů určitých tříd nebo skupin na politické zřízení společnosti, na podstatu a formy státu a všech politických institucí, na vztah mezi rozličnými třídami a sociálními skupinami, na jejich úlohu ve společenském životě, na vztahy k jiným státům a národům atd. Vyjadřuje soubor vše vysvětlujících názorů a postojů na otázky politické, ekonomické a společenské. Ideologií jsou často myšleny hodnoty a postoje, jimiž daný režim ospravedlňuje své chování. Zdůvodňující právo dané třídy nebo skupiny na politické řízení společnosti, ospravedlňuje a vysvětluje daný politický řád a pořádek. Poltická ideologie je významnou zbraní v boji o politickou moc, v obraně, zdůvodnění a upevnění určitého politického zřízení a jeho ekonomických základů.

Ideologie, jako soubor idejí, se stává základním východiskem organického politického uskupení. Vysvětlují jí a zdůvodňují cíle a nástroje. V rukou politických stran a hnutí je mocným nástrojem komunikace a manipulace na přesvědčení společnosti o něčem, co by jinak mohla pociťovat jen vzdáleně a mlhavě nebo chvílemi dokonce opačně. Každé zanedbání ideologické práce může využívat ideový protivník.

Někdy se také hovoří o ideologickém panství, které se projevuje v aktivní tvorbě mínění existujícího ve společnosti a v tom, že toto přesvědčení určitým způsobem sdílí většina občanů. A ti, co toto přesvědčení nesdílí, bojí se to dát na jevo, že budou zbytkem společnosti považováni za nepřítele nebo za zvláštní, a tak určitým způsobem z ní vyloučeni.

Stanou-li se jiné ideje vládnoucími, pak dochází k tomu, že řada lidí, začne vyznávat nové ideje, a to nejen pasivně, ale i aktivně. Například po pádu komunismu, tak mnozí z těch, co do strany vstoupili čistě z prospěchářských důvodů a neztotožnili se s tím, ale i ti kteří tam vstoupili z přesvědčení, tak po roce 1989 se zcela změnili, jako kdyby chtěli tak ze sebe smazat i případnou vinu za předchozí postoj. Když někdo horlivě propaguje a prosazuje nějaké názory, tak je jistě zajímavé, co asi dělal v minulém režimu, ve většině případů prosazoval názory právě opačné než teď.

Američtí prezidenti viděli velký význam ideologie v boji s komunismem. Cílem bylo, aby marxistická ideologie ustoupila místo ideologii svobodného podnikání. Kennedy přiznával v tomto směru nezbytnost nepřetržitého útoku. Nixon dospěl k názoru, že se Amerika zúčastní boje, který je velkou bitvou idejí, kde musí zvítězit nebo zahynout. Rovněž Reagan v tom viděl důležitostí ideologie, neboť pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou se Sověti neporazí.

Jako každá forma teoretického vědomí i politická ideologie vyjadřuje své téze v logické formě. Svůj výraz nachází nejen v politických učeních a teoriích, ale i v politických programech a platformách, politické strategii a taktice.

Funkci politických ideologií lze spatřovat v pomáhání objasňování politických jevů a politické praxe, identifikaci s komplexním systémem hodnot, vytváření podobně smýšlejících sociálních skupin, poskytování základních východisek pro formulaci politického programu a jeho cílů.

Různých ideologií existuje více a v rámci nich jsou ještě různé proudy. Často se hovoří o takzvaném tradičním ideologickém trojúhelníku, kam se zahrnují konzervativní, liberalistické a sociálně demokratické ideologické proudy. Každá z těchto ideologií má odlišný náhled na směřování lidské společnosti a státu.

Základní hodnotou konzervatismuje snaha o udržení tradičního společenského řádu. Tose projevuje zejména ve skeptickém nahlížení na společenské změny a reformy. Konzervativní stát by měl být natolik silný, aby dokázal ochránit tradice, zvyky, hodnoty a historicky vzniklé instituce, jež zajišťují jednak život a kontinuitu společnosti, jednak stabilní řád, který dává jednotlivcům pocit sounáležitosti, stability, identity a zakořeněnosti. Právo a právní normy jsou zde vytvořeny zejména jako nástroj ochrany řádu a svobod jednotlivců. Konzervatisti mají v úctě a vyznávají hodnoty spojené se soukromým vlastnictvím, řádem, autoritou a obranou tradičních myšlenek, rodinou, náboženstvím a morálkou. To trefně charakterizoval Winston Churchill: nemám rád přítomnost a obávám se budoucnosti.

Klíčovou hodnotou liberalismu je individualismus, kterým se odlišuje od teorií, podle kterých je jedinec podřízen celku. Zmiňuje právo jedince sledovat vlastní zájmy, právo na osobní svobodu a rovnostjedinců. Odmítá zvýhodňování jedinců na základě rasy, věku, pohlaví, barvy pleti, víry, politického přesvědčení nebo sociálního původu. Liberálové zdůrazňují rovnost příležitostí nebo možností, což ale neznamená absolutní rovnost v životních či sociálních podmínkách. Majetková a sociální nerovnost je pro ně přirozená a pokládá se za významný stimul pro rozvoj jedince. Zastávají koncepci minimálního státu, jenž chrání jednotlivce před možnou újmou.

Ve své radikální podobě se socialismus snaží o revoluční odstranění kapitalistického způsobu výroby a nahrazení tohoto způsobu beztřídní společností, ve které by se mohly projevit pravé hodnoty socialismu jako kolektivismus, pospolitost, rovnost a bratrství. Nejpřevratnější ideologií 19. století byl marxismus, který ovlivnil podstatně také století následující. Snažil se komplexně vysvětlit lidskou společnost a její směřování a po svém vzniku komplexním návodem na uspořádání lidské společnosti. Dnešní socialistické myšlenky jsou daleko umírněnější. Sociálně demokratické státy se snaží eliminovat negativní dopady tržního hospodářství přerozdělováním vytvářeného bohatství. Stáními intervencemise snaží regulovat tržní ekonomiku a aktivitami sociální péčea ochrany dosahovat menší nerovnosti mezi chudými a bohatými.

První generace komunistických funkcionářů kladla důraz na politické uvědomění, ideologii. Hmotné stimuly k práci byly zavrženy a označovány jako buržoazní. Byl obvyklý vysoký pracovní zápal, lidi stimulovala také vzrušující vidina nové společnosti a vpřed je poháněl nový duch, socialistické vědomí, chuť se na vzniku nové společnosti nějak významně podílet. Jejich motivace však neměla dlouhého trvání Pak se od toho částečně ustupovalo. V některých těchto zemích se přešlo ke kapitalismu a v Číně k pokusu o určitý ústup ideologie. Památný výrok je výrok Teng Siao-pchinga: "Není důležité, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavní je, když chytá myši, pak je to dobrá kočka". Prezident Si Ťin-pching na oslavách stého výročí založení čínské komunistické strany prohlásil, že "musíme pokračovat v prosazování počínštěného marxismu a důsledně spojovat základní principy marxismu s konkrétní čínskou realitou a s nadřazenou tradiční čínskou kulturou". Je-li však socialismus čínský, pak musí být i tržní neboli kapitalistická ekonomika čínská, tj. svébytná, národní a odpovídající čínským hodnotám.

Velmi důležitou součástí politického boje je ideologický boj. Ten má sloužit k uvědomění si základních zájmů. Před politickým převratem obvykle nastává převrat ideový. Různá období a různé země měly vždy určité vládnoucí a převažující ideje, které byly idejemi vládnoucích skupin. V politice se vždy objevuje tzv. oficiální názor, jako např. pro Rakousko, velkoněmeckou Říši, SSSR, Evropskou unii a podle zákona akce a reakce i proti názory. Dochází tak k určitému boji názorů, jejich vývoji, což pak může vést i ke změnám ve společnosti.

Nesmíme zapomenout na náboženství. Zvláště v některých zemích má velmi významnou úlohu, a tak i schopnost zásadně ovlivňovat politiku. V českých zemích bylo v minulosti třeba školství pod značným církevním vlivem. To nás dost zasáhlo, vyučování začínalo a končilo modlitbou a po té ranní se ještě šlo společně na mši. Na mše se, ale povinně chodilo i v neděli a o svátcích. Vyučováním náboženství mělo být posilováno křesťanské přesvědčení, to se však většinou mělo dosáhnout suchým memorováním pouček bez působení na rozum a city žáků. Výuka katolického náboženství tak pokrývala celou populaci. Neneslo to však požadované ovoce. Možná, že tady byla určitá analogie s pozdější výukou marxismu – leninismu. Silný vliv má v některých zemích i islám, budhismus a některá další náboženství.

Velký důraz na ideologii dávali třeba někteří komunističtí funkcionáři, pro něž byl význam stranické ideologie něčím hluboce osobním. Celý jejich život, formování jejich osobnosti, vše, co si ve všem životě cení, je důsledkem toho, že stranickou ideologii uznávali za hodnotu sobě nadřazenou, byla pro ně vším. Ve jménu této ideologie mohou dokonce i nezákonně jednat a nepovažují to za nesprávné, protože kromě toho prakticky žádný jiný hodnotový systém nemají.

Určitým paradoxem také je, že ideje se postupně mohou deformovat a měnit nikoliv proto, že lidé chtějí ideje deformovat, ale proto, že je chtějí uskutečňovat. Tím ideje vstupují do vlastního bytí,kdy se stávají silou, která ovládá společnost a její političtí vůdcové se jich zmocňují jako nástroje pro dosažení svých cílů a podřizují je svému účelu. Není přitom podstatné, zda jsou pravdivé, ale je podstatné, zda mohou politicky sjednocovat a organizovat lidi. Tato organizátorská a integrační funkce idejí tak především určuje, které ideje a v jaké vzájemné hierarchii se umístí a které ideje z původního souboru teoretických koncepcí naopak budou potlačeny a ustoupí do pozadí nebo vůbec z ideologické konstrukce zmizí. Ekonomické, sociální a politické zájmy lidí si ideje upravují podle svých potřeb. Je to ovšem nezbytná cena, kterou ideje platí za to, že se stávají silou v podobě masových společenských hnutí.

To vše je teorie, ale v praxi je to mnohdy úplně jinak. Kandidují strany proti něčemu nebo někomu, aniž by měly nějaký pozitivní program. Politické strany v kampaních nezastávají nějaký světonázor, koncepci, pravici nebo levici, nějaké koncepce. Hledají se zástupná témata a dělají se zástupná gesta. Snaží se, aby pokud možno žádnou ideovou myšlenku nevyslovily, a aby se, pokud možno nezapletly do žádného z velkých témat současnosti, která vyvolávají spory, protože mají obavy, že by poztrácely část voličů, a proto se k nim nebudou raději vyslovovat.

Jaroslav Bálek, kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky