Kategorie politiky

Jestliže připustíme, že politika je samostatná vědní disciplína, pak také musí mít i své vlastní kategorie. Jaké to jsou? A co vyjadřují? Je třeba vycházet z toho, že kategorie mají své historické a logické tendence. S ohledem na to, že politika jako vědní disciplína je pořád ještě na samém počátku rozvoje, proto i kategorie politiky zatím nebyly prozkoumány a formulovány.

Za kategorie budou dále považovány nejvšeobecnější základní pojmy, které jsou souhrnem a zevšeobecněním poznání, zkušeností a praxe celé předcházející historie.

Při vymezení kategorií využívaných v politice budeme vycházet z metod použitých k jejímu zkoumání. Patří sem filosofické kategorie, které jsou nejvšeobecnější pojmy, které se používají v každé vědě jako jsou například zákon, zákonitosti, protiklady, podstata a jev, příčina a účinek, nutnost a nahodilost, obsah a forma, možnost a skutečnost, konkrétní a abstraktní, kvantita a kvalita. obecné, zvláštní a jednotlivé.

Pro naše zkoumání bude zvláště důležité rozeznání podstaty a jevu. Pod jevem chápeme určitou skutečnost nebo objekt, tak, jak se jeví našemu bezprostřednímu poznání smyslem a empirií. Obsahuje nerozlišené rozmanité vlastnosti, nevyhnutelné i náhodné, všeobecné i jedinečné. Podstatu chápeme jako ty vlastnosti jevů, které jsou nevyhnutelné, zákonité, společné, všeobecné. Důležité je také rozeznání vzájemného působení příčiny a účinku a jevů, které na to mají vliv, které je obklopují a které nazýváme podmínkami. Podmínky jsou takové jevy, které jsou nevyhnutelné pro vznik určité události ale samy ji nevyvolávají.

Pro zkoumání společenských věd, kam zahrnujeme i politickou vědu, je zvláště důležitá otázka protikladů a rozporů. Protiklad jako vzájemné působení protikladných stránek je principem každého samopohybu. Každý předmět, každý jev je jednotou protikladů a vývoj je bojem těchto protikladů. Pojmy vůbec, a to platí i pro pojmy užívané v politice, musí být potom jednotné v protikladech, tj. ztělesňovat v ideální formě reálné protiklady, souvislosti a jejich vzájemné pronikání, přechod z jednoho do druhého. Kdyby naše vědomí používalo tyto pojmy jako přesné, nehybné, vzájemně nespjaté, rozcházelo by se to s reálnou dialektikou vývoje. Podle Hegela je něco živoucí jen potud, pokud v sobě obsahuje protiklady. Na začátku svého vývoje má protiklad charakter rozdílu, tj. ještě nerozvinutého protikladu. Potom se rozdíl prohlubuje, mění se na protikladnost, kterou už je třeba chápat jako se odkrývající protiklad a vývoj protikladů tak od počáteční beztvaré neurčitosti dále pokračuje a změnou podmínek se vedlejší protiklad může stát hlavním.

Jak bylo výše uvedeno politika jako věda musí mít i samostatné kategorie. Za politické kategorie považujeme uzlové logické pojmy, které jsou teoretickým vyjádřením reálných a historicky se vyvíjejících politických vztahů. Politické kategorie jsou vědeckým nástrojem politické vědy při poznávání politické skutečnosti, při pronikání k její podstatě. Je pro ně typické: jsou to historické kategorie, vyjadřující podstatné vztahy mezi velkými skupinami lidí a důležité zájmy velkých skupin lidí i vztahy mocenské.

Politický vztah se může charakterizovat jako vztah mezi velkými skupinami lidí při uplatňování politické moci, tj. prosazování jejich politických zájmů. Ve své jevové stránce to může například být ekonomický nebo organizační vztah, které ve své podstatě ovlivňuje důležité zájmy velkých skupin lidí. Politický vztah je vztahem nerovnosti, nadvlády a podřízenosti, ale i rovnováhy, a to jak v jednotlivých národních ekonomikách, tak i ve světovém měřítku.

Politické kategorie jako abstrakce konkrétních hromadně se vyskytujících politických vztahů musí mít jako výraz vztahů několik vzájemně spjatých stránek, Existuje tedy u každé politické kategorie několik pólů, z nichž na každém jsou velké skupiny lidí, které jsou k sobě v určitém vzájemném vztahu, je to celá řada skupin lidí jako tříd, sociálních skupin, obyvatel oblastí, pracovníků různých odvětví, národů a národností apod.,

Ústřední kategorií politiky je politická moc. Moc definujeme obecně jako schopnost dosáhnout nějakého žádoucího výsledku. V politice ovšem moc chápeme jako vztah mezi velkými skupinami lidí, a to mezi skupinou násilně prosazující určité zájmy nebo mající tuto možnost a skupinou, která je nucena se těmto zájmům podřídit. Někdy se také mluví o možnosti realizoval svou vůli i proti vůli těch, kterých se týká. Politická moc tak může být rozdělena mezi různé skupiny obyvatelstva. Někdy je mezi těmito skupinami rovnováha, jindy nabývá převahu jedna skupina nad druhou.

Politická moc jako ústřední kategorie politiky je tím obecným, z něhož se při analýze politiky vychází. Při její analýze odhalujeme navzájem si odporující vztahy, její rozdělení na dvě protikladné stránky. Avšak jakmile analyzujeme politickou moc v jejím pohybu, tyto rozdíly se ruší a vystupují jako jednota dialektická, jednota protikladů, které se i vylučují, i podmiňují. Politická moc, která je sama formou moci, se dále konkretizuje a přechází z jedné formy do druhé jako je třeba království, diktatura, demokracie, které jsou dále konkretizovány dalšími formami, například u demokracie se mluví o buržoazní demokracii, proletářské demokracii, socialistické demokracii, liberální demokracii apod.

V této souvislosti se dá kromě politické moci hovořit i o státní moci, které bývají zpravidla totožné, ale nemusí tomu tak vždy být. Může se stát, že politická moc opozice se postupně stává silnější než politická moc vládnoucí skupiny. Také se hovoří o veřejné moci, tj. moci, která nereprezentuje masu obyvatelstva, ale kterou vykonává zvláštní skupina osob jako jsou úředníci, armáda, policie.

Politická moc je konkretizována dalšími politickými kategoriemi jako politickým zájmem, poměrem sil, politickým přesvědčením, politickým postojem, politickým ujednáním, politickým rozhodnutím, jak ukazuje následující tabulka. Uvedené budeme považovat za základní politické kategorie. Většina ostatních politických kategorií je buď souhrnem nebo konkretizací těchto kategorií. To platí pro kategorie jako jsou daně, státní rozpočet, podpory chudým a jiné dotace apod., které představují politické prostředky rozdělování. Politické kategorie jsou takové pojmy, které vyjadřují a zobecňují určité reálné politické vztahy. Jsou teoretickým, obecným výrazem konkrétních vztahů mezi velkými skupinami lidí ve společnosti.

Cílem a smyslem získání politické moci je prosazení politických zájmů, to je, jak bylo již dříve zmíněno, zájmů velkých skupin lidí, které nemohou být uspokojeny jinak než pomocí mocenských prostředků. Hlavním politickým zájmem je získání nebo udržení politické moci. Ostatní politické zájmy z něj vyplývají, charakterizují ho a konkretizují. Podrobně bude zájem rozebrán v dalších kapitolách.

Další kategorií je poměr sil, který ukazuje míru (velikost) politické moci jednotlivých skupin a tím i míru schopnosti prosazení jejich zájmů.

S ohledem na to, že politická moc, jako společenská kategorie, je ve stálém pohybu, není stabilní a postupně může docházet ke změnám v rozložení sil, jejich postupnému narůstání a ubývání, změně jejich dynamiky. V této souvislosti můžeme mluvit o mocenském posunu, jehož analyzování může mít značný praktický význam.

Poměr sil je ovlivněn celou řadou faktorů například programem, organizovaností, politickou zkušeností. mírou podpory ve společnosti, postojem sdělovacích prostředků, silou existujících a potenciálních spojenců, sílou a slabostí odpůrců, a i vnějšími podmínkami jako podporou v zahraničí, která může být například slovní, smluvní, vojenská a mírou její účinnosti,

Kategorie politiky působí samozřejmě také v mezinárodním měřítku. Následkem nerovnoměrnosti vývoje se mění i poměr sil mezi jednotlivými zeměmi a uskupeními a mohou tak vznikat konflikty mezi nimi, jakož případně i boj za nové rozdělení světa.

Za kategorii politiky lze podle našeho názoru považovat i politické přesvědčení.

Za přesvědčení jako takové lze považovat vnitřní zaujetí, respektive ztotožnění se s něčím, například s nějakou myšlenkou nebo skupinou. Postupně se stává součástí osobnosti, která se jej snaží zpravidla silně obhajovat a stává se tak nadšencem, obdivovatelem, příznivcem a přívržencem, stoupencem, podporovatelem, zastáncem určité věci, činnosti, osoby, skupiny a je proto schopna přinášet i oběti.

Dochází přitom k subjektivnímu hodnocení, které je často v rozporu s rozumem. No lidské chování je často v rozporu s rozumem, například nezdravá strava, nedostatek pohybu, pití alkoholu, kouření, drogy apod.

Názorným příkladem na přesvědčení může být třeba sport. Je nějaký rozdíl mezi fotbalovými kluby, třeba Spartou a Slávií? Asi nikoli. Oba hrají fotbal a chtějí vítězit a postoupit do mezinárodních soutěží. Ale proč někdo fandí Spartě a druhý Slávii, mezi kluby jsou často nesmiřitelné spory, nenávist. A není tomu tak i v politice? V cizině je obvyklé, když jeden z takových hraje s klubem ze zahraničí, tak se fandí tomu zahraničnímu, jen ať domácí rival prohraje. Tak je tomu občas i u nás a mnozí se tím na veřejnosti ani netají. Možná dříve byly nějaké ideologické spory. Sparta proletářský klub a Slavia klub inteligence. Snad tu mohly v minulosti hrát určitou úlohu třídní rozdíly, ale ty se časem setřely. V době komunismu se o Spartě někdy říkalo, že je to vládní klub, a tak byla možná občas preferovaná před Slávií, která měla určitou pachuť buržoazního klubu. Ale na příznivce asi ideologie a propaganda neměly větší vliv. Proč někdo patřil do jednoho nebo druhého tábora? Přesvědčení vzniká obvykle již v dětství, může to být dáno rodinnou tradicí, vlivem učitelů, přátel. Často se dědí nebo přijímá od příslušných autorit, buď že je kopírováno anebo naopak může být i opačné.

A jak je tomu s politickými stranami? Tam také někdy existují takové, že mezi nimi prakticky není rozdílu, mají téměř totožný program, ale rámci nich mohou být vůči jiným stranám nesmiřitelné tábory. Lidé jsou často příznivci politických stran, které nevyjadřují jejich zájmy. Sami politici také mnohdy vyjadřují postoje, které jsou v rozporu s jejich zájmy.

A když už srovnáváme politiku s fotbalem. Je jistě mnoho lidí, kterým je fotbal, jak se říká, ukradený a vůbec žádné přesvědčení tady nemají. A nejinak je tomu u politiky. Řadu lidí nezajímá, k volbám nejdou anebo volí toho, kdo je jim momentálně sympatický nebo podle nich představuje menší zlo.

Za politické přesvědčení jako politickou kategorii lze považovat vztahy mezi většími skupinami lidí lišící se svými, tradicemi, sympatiemi a zaujetím pro různé ideje a skupiny. Toto přesvědčení zpravidla není logicky dáno, i když je tak často vykládáno. Úkolem politiky by mělo být brát v úvahu rozdílná politická přesvědčení existující ve společnosti, působit na ně a ovlivňovat je v určitém směru. Můžeme mluvit o přesvědčování, které však musí být šikovně prováděno, jinak může mít opačný účinek. Nesmí tam být patrný nátlak, ale přesvědčovaný by měl sám ochotně přijímat názory druhé strany.

Mezi politické kategorie lze dále podle našeho názoru zařadit politický postoj. Je vyjádřením míry možnosti uplatnění zájmu s ohledem na poměr sil, protože zájem zpravidla nemůže být uplatňován a prosazován v plném rozsahu, ale v takovém, který dovolí existující poměr sil. Jedná se o určitou konkretizaci zájmu s ohledem na konkrétní podmínky a konkrétní situaci. Jeden politický zájem se tak může projevovat různými politickými postoji. Na druhé straně politický postoj může působit i na změny politických zájmů. Na jedné straně může být stabilní, dlouhodobý, na straně druhé, ale může být i krátkodobý a může se často měnit. Politický postoj může být neujasněný a může být ovlivňován. Může být i v rozporu s poměrem sil, poměr sice může být příznivý, ale může chybět odvaha a další subjektivní faktory dané historicky, vědomím apod.

Kategorie politického ujednání je konkretizováním politického postoje do dohod mezi velkými skupinami lidí nebo uvnitř nich. Může mít třeba formu svazku nebo kompromisu někdy i kapitulace.

Kompromis obvykle představuje dočasnou dohodu, zatímco svazek delší spolupráci, společnou akci dvou nebo několika skupin. Ale někdy to může být zcela opačně, kompromis může mít delší trvání, zatímco svazek kratší. Je to dáno také tím, že mezi kompromisem a svazkem neexistují přesné hranice. Kompromis předpokládá ústupky, upuštění od částí požadavků. Cílem svazku je uskutečnění především hlavních zájmů a požadavků proti společnému nespřátelenému subjektu. Mají-li muž a žena spolu vyjít, musí mezi s sebou uzavírat kompromisy. Ty jsou určitě velmi důležitou otázkou vztahů, a to i politických. Při uzavírání kompromisů je třeba si ujasnit, jak je daný kompromis výhodný, zda nebude škodit nebo oslabovat. Zaměřit se na získávání kolísavých, hledání spojenců a využívání rozporů mezi nepřáteli. Kompromis je podmíněn složitostí politické situace, existujícím poměrem sil, Vynucený kompromis však by měl zůstat kompromisem a nikoliv kapitulací, neměly by mu být obětovány zásadní principy. Zatímco svazek je podmíněn souladem hlavních zájmů.

Možná se dá zjednodušeně říct, že základním zákonem války je násilí a základní normou míru je stabilita. A stabilita a rovnováha nemůže nastat tehdy, když sjednaným mírem jsou uspokojeny požadavky jednoho na úkor druhých, nýbrž když všichni za svých požadavků sleví, všichni jsou částečně nespokojeni, ale všichni získali. Dosáhnout takového stavu v politice předpokládá mít smysl pro kompromis a cit pro zdrženlivost.

Politické rozhodnutí je konkretizací politického ujednání, má zpravidla právní formu, vyjadřuje důležité vztahy mezi velkými skupinami lidí. Politické rozhodnutí někomu vyhovuje více, někomu méně a někomu vůbec ne. Nemusí tedy ani vyhovovat těm, co je prosadili, protože je obvykle dvojsečné, má svou slabinu, kladnou i zápornou stránku. Třeba taková změna daní, někomu bere a jinému dává. Již od přijetí politického rozhodnutí často existují různě silné tlaky na jeho změnu. Ovšem může nastat i taková situace, když se změní podmínky a vyžadují novou analýzu a nová politická rozhodnutí, politikové často v důsledku tradice, zvyku, setrvávání u známých pouček, nepružnosti myšlení, politického přesvědčení i z jiných příčin, dále lpí na starých politických rozhodnutích.

Ukažme si dále působení politických kategorií na některých historických příkladech.

Pro naše zkoumání může být podnětná například relativně známá Leninova analýza poměru sil v předvečer bolševické revoluce nebo jak se říkalo VŘSR. Podle ní dělnická třída měla rozhodnost, organizovanost, odhodlanost, podporu převážné většiny rolnictva, existenci vlastní politické strany vyzbrojené teorií. Oproti tomu buržoazie byla relativně slabá, nedostatečně organizovaná, s nedostatečnou politickou zkušeností s řízením státu, bez masového spojence. Rolnictvo bylo málo organizované, nedostatečně politicky vyspělé, náchylné ke kolísání, ještě ne zcela zbavené iluzí o buržoazním vývoji , ale stále více se klonící na stranu dělnictva, které mohlo v revolučním procesu nejvíce uspokojit jejich naděje. A k tomu tíživá a nenáviděná válka, která mimořádně vyhrotila všechny rozpory a přinesla problémy, které vyžadovaly okamžité řešení. Na základě toho učinil závěr, že ozbrojené povstání může mít úspěch a zvítězí, a to vedlo k příslušnému politickému rozhodnutí.

V československých dějinách byl důležitý poměr sil zejména v letech 1938, 1948, 1968 nebo 1989.

Možná nejasný byl poměr sil v září 1938. Na jedné straně silná, dobře vyzbrojená armáda s jednoznačným postojem bojovat, velký počet kvalitních opevnění, odhodlání národa i většiny politických stran, tedy politické přesvědčení, zahraniční spojenci jako Sovětský svaz, Jugoslávie, Rumunsko. Na straně druhé na našem území žijící 3 miliony Němců, organizovaných a podporovaných z Německa a ovlivněných nacistickou ideologií, odmítavý postoj západních velmocí, včetně jejich výhrůžek, nepřátelský postoj sousedů Polska a Maďarska, i anektovaného Rakouska, negativní postoj k vojenské akci respektovaného prezidenta republiky, To nakonec vedlo k politickému rozhodnutí o přijetí Mnichova. Zda to bylo správné rozhodnutí či nikoli, o tom se vedly, a ještě určitě budou vést diskuse. Ale podle aktérů tehdejších událostí, jak vnitřních, tak zahraničních, lze se spíše přiklonit k názoru, že pravděpodobně nebylo správné. V době Mnichova se projevily dva politické postoje, jeden ústupný, druhý bojovný. Jeden malověrný, spoléhající spíše na vnější síly, druhý sebevědomý, spoléhající na vlastní síly. Byly tyto postoje nahodilé anebo byly nějak ovlivněný historickým vývojem? Zřejmě se to táhne jako nit českými dějinami, boj mezi sebevědomím a malověrností. Přitom oba postoje měly stejný zájem, zachování českého národa.

Pokud jde o únor 1948, pak na jedné straně stála silná, dobře organizovaná a ozbrojená komunistická strana s poměrně velkou podporou obyvatel a Sovětského svazu, na straně druhé kolísavá sociální demokracie, již slabý a nemocný prezident republiky, protichůdné názory u některých významných představitelů stran podávajících demisi včetně nesouhlasu s jejím podáním, navíc podání v době, kdy se konaly některé velké akce jako sjezd závodních rad a odborů, u kterých se dalo předpokládat, že akci ostře odsoudí a celkově vůbec nepříliš dobrá promyšlenost a organizovanost. To vše ukázalo, že politické rozhodnutí o podání demise v daném okamžiku nebylo pravděpodobně správné a vedlo k vynucenému politickému rozhodnutí prezidenta republiky o jejím přijetí. Nezanedbatelnou úlohu zde hrálo jistě i politické přesvědčení, protože, když se bere bohatým a dává chudým, má obvykle podporu významné části obyvatel.

Podíváme-li se do historie na nějaké příklady, pak třeba Sovětský svaz ne vždy plně určoval politiku socialistických zemí, ale byl také významně ovlivňován politikou a postoji těchto zemí. Tady v řadě otázek existoval proti Moskvě velmi pevný postoj. Příčiny byly různé, například v případě Polska v polovině padesátých letech ekonomické zájmy, například růst soukromého sektoru. Koncem šedesátých let pak v Polsku a zejména v NDR politické mocenské zájmy. Rovněž různé postoje byly i ve vedení Sovětského svazu. Blíže bude tato problematika rozebrána v kapitole zájmy.

V roce 1968 se z pohledu Sovětů poměr sil měnil v jejich neprospěch, volili vojenský útok, protože by se podle jejich názoru zcela změnilo poválečné uspořádání, poměr sil, který tu byl vytvořen po válce. Zřejmě tady působily dva faktory. Jeden z nich byla obava o změnu výsledků druhé světové váhy. To sovětští představitelé nechtěli v žádném případě připustit argumentovali tím, že proto v boji proti fašismu, za svobodu národů, nepadlo dvacet miliónů sovětských lidí. Tento postoj tu byl už od Stalina, který se díval na porušování dohod uznaných v Jaltě, Teheránu či Postupimi jako na válečný zločin proti SSSR. V Brežněvových očích hranice socialistických zemí byly hranicemi Sovětského svazu. Výsledky druhé světové války byly nedotknutelné a měly být zachovány i za cenu nebezpečí nového vojenského konfliktu. Možná ztráta vlivu nad Československem tak byla vnímaná jako velmi vážné geopolitické oslabení. Druhý faktor představoval ryze strategický motiv. Československo bylo státem Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky. Přičemž na území západního Německa rozšiřovalo NATO základny včetně jaderného arzenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Sovětský maršál Vasilevskij zdůrazňoval, že úspěch v případném konfliktu spočívá v rychlosti, s jakou se tankovým divizím podaří dorazit k Rýnu.

V srpnu 1968 se soudilo, že o dalším vývoji nakonec nemusí rozhodnout znění tzv. moskevského protokolu, ale poměr sil v tuzemsku. Předpokládalo se, že po návratu do Prahy zůstanou rozhodující mocenském a politické pozice v rukou stoupenců reformy a působit bude obrovská síla celonárodního odporu proti okupaci. V naší terminologii tady můžeme mluvit o politickém přesvědčení. No a pak se ještě dále oslabí pozice promoskevských skupin v celé mocenské struktuře od shora dolů. Do poměru sil je ovšem třeba zahrnout i zahraniční síly, které se nepodařilo oslabit. Politický postoj se ale poměrně rychle měnil, což bylo nakonec spojeno i se změnou poměru sil.

V roce 1989 byla převaha na straně stávajícího komunistického režimu, který ovládal armádu, policii, v rukou měl téměř dvoumilionovou stranu i různé nepolitické organizace, na druhé straně bylo nově vzniklé, nesourodé občanské fórum a velké manifestace obyvatelstva, během několika dnů, ale došlo ke změně poměru sil i s ohledem na rozpadající se mocenské struktury včetně komunistické strany a síle politického přesvědčení. To vedlo k politickému rozhodnutí nepoužít policii a armádu a akceptovat požadavky občanského fóra.

Příkladem politického ujednání a politického rozhodnutí na základě poměru si může být také například Opoziční smlouva mezi dvěma stranami s největším počtem hlasů. Vítěznou levicovou, ČSSD a druhou pravicovou ODS, v předčasných sněmovních volbách v roce 1998. Vzhledem k povolebnímu poměru sil zvolili její signatáři nestandardní řešení – smlouvu mezi vládní a opoziční stranou, s tím že vládě nebude po celé období vyslovena nedůvěra a bude omezena spolupráce s jinými stranami. Podpisem této smlouvy tak došlo k rovnováze a určité stabilitě na celé čtyřleté volební období. Vyřadily se jí z podílů na moci 3 menší parlamentní strany a uspokojily zájmy obou stran podepisujících smlouvu. Smlouva byla později doplněna tzv. Tolerančním patentem z 26. ledna 2000, který umožnil dohodu ohledně přijetí státního rozpočtu a vyústil ve změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny. Někteří to interpretovali, že se spíše jednalo o smlouvu koaliční. To ukazuje, že v politice hranice mezi jednotlivými pojmy nejsou pevné a mohou mít různý výklad.

Jaroslav Bálek,    kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky