Metodika zkoumání, metodologie politické vědy

Metodou rozumíme v širším slova smyslu způsob, postup, formu, cestu, myšlenkové postupy, kterými můžeme dojít k poznání zkoumané skutečnosti, její predikci a přeměně. Metoda vědy přitom musí odpovídat jejímu předmětu, tvořit s ním jednotu.

Za metodologii jakékoliv vědy, tak potom lze považovat nauku o metodách, tedy postupech, které věda užívá ke zkoumání svých cílů, jakož i způsoby pro ověřování dosažených poznatků. Přestože se v literatuře přiznává názor, že politická věda nebo politologie je relativně samostatná vědní disciplína, tak stále ještě je relativně mladá a není přesně vyjasněn její předmět, kategorie, metoda. Odborníci se shodují že jako specifická společenskovědní disciplína žádné vlastní metody nemá, ale využívá ostatní vědy, protože je svým charakterem určitým souhrnem ostatních.

Za nejobecnější metodu politické vědy budeme dále považovat dialektiku, což je velmi stručně řečeno věda o vzájemných souvislostech. Je nejvšeobecnější metodou poznání činnosti lidí, a ne tedy metodou, kterou by bylo možné použít pouze jen v jedné oblasti poznání. Chápe věci, jejich vlastnosti a vztahy, jejich rozumové, pojmové odrazy, pojmy ve vzájemné souvislosti, v jejich zřetězení, ve vzniku, pohybu, protikladném vývoji a zániku. Pochází ze starořeckého "dialegomai", což znamená vést besedu, polemiku. Ve starověku se chápala jako umění dosáhnout pravdy cestou střetávání protikladných názorů. Dějinný a duchovní svět chápe jako proces, který je v ustavičném pohybu, změně, přerodu a vývoji, a v tomto pohybu a vývoji existují vnitřní souvislosti, posloupnost vývojového procesu a v něm existují nahodilosti a vnitřní zákonitosti. Tento názor o světě je názor staré řecké filosofie: poprvé jej jasně vyslovil Hérakleitos: Všechno je a také není, neboť všechno teče, ustavičné se mění, ustavičně vzniká a zaniká. V lidských dějinách jsou nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, všechno se pohybuje, mění, vzniká a zaniká. Oba póly protikladu, jako kladný, a záporný, jsou navzájem právě tak neodlučitelné, jako protichůdné a přes všechnu protikladnost se navzájem prolínají. Právě tak příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové platnost jenom při aplikaci na jednotlivý případ. Ale jakmile posuzujeme jednotlivý případ v jeho všeobecné souvislosti s celkem, splývají vjedno, rozplývají se v nazírání vzájemného působení, kde si příčiny a účinky ustavičně vyměňují své místo, co je nyní nebo zde účinkem, stává se jinde nebo jindy příčinou a naopak. Vychází přitom z přírody, kde podle nich každá forma pohybu je schopná, a i nucena přeměňovat se v zase jinou formu pohybu a energie a je tak nezničitelná, v nekonečném vesmíru nemůže žádná z forem pohybu měnící se v jinou formu naprosto zaniknout.

Podle dialektiky chceme-li skutečně poznat předmět, musíme prostudovat a obsáhnout všechny jeho stránky, vztahy a zprostředkování. Správné pochopení libovolného jevu vyžaduje jeho zkoumání v souvislosti s jinými jevy, poznání jeho původu a dalšího vývoje. Ve světě neexistují absolutně izolované jevy, každý jev je podmíněný nějakým jiným jevem. Nikdy toho nedosáhneme plně, ale požadavek všestrannosti nás uchrání před chybami. Rovněž vyžaduje, abychom předmět chápali v jeho vývoji, samopohybu, ve změně. Můžeme sem zahrnout takové metodologické principy, jako jsou postup zkoumání od abstraktního ke konkrétnímu, od jednoduchého ke složitému, od formy projevu politických zákonitostí k jejich podstatě a od jejich podstaty ke konkrétním formám jejich projevu.

Metoda poznání, která je protikladem dialektické metody, se nazývá metafyzická. Metafyzické myšlení a způsob nazírání se přeneslo z přírodních věd do filosofie, chápe procesy izolovaně, mimo celkovou souvislost. Tedy ne v jejich pohybu, nýbrž v jejich nehybnosti, ne jako něco v podstatě proměnného, nýbrž zcela stálého, ne v jejich životě, nýbrž v jejich smrti. Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy pojmy izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého. Metafyzik myslí v samých přímých protikladech: jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nadto jest, to od zlého jest, jak se to v minulosti vtipně charakterizovalo. Pro něj věc buď existuje, nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Kladné a záporné se navzájem naprosto vylučuje; stejně strnulý protiklad je i mezi příčinou a účinkem. Tento způsob myšlení nám na první pohled může připadat hodnověrný, protože tak uvažuje takzvaný zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum, jak se říkávalo, je sice v domáckém prostředí úctyhodný chlapík, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zakouší prapodivná dobrodružství; protože se nepohybuje ve věčné jednotvárnosti ustavičně opakovaného kruhu.

Dialektika je pro zkoumání politiky zvláště důležitá, protože tam co platilo včera, dnes už platit nemusí a co platí dnes už nemusí platit zítra. Dějiny objevují stále nové a nové stránky a souvislosti.Vymezení vztahu mezi dialektikou a metafyzikou má velký význam i pro praktickou politiku zejména argumentaci, v diskusích lze právě velmi často narazit na metafyzické argumenty.

Každá vědní disciplína má však í méně obecnější metody zkoumání.

Velkou úlohu při zkoumání politiky má jistě historie. Známý filozof George Santayana říkal, že ten, kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen ji znovu prožít. Politická věda je v podstatě historická věda zabývající se neustále se měnící skutečnostmi, které se ale liší v různých podmínkách a konkrétních situacích. Je předpoklad že zvyky z minulosti legitimizuje přítomnost. Hovoří se tak někdy o historické metodě nebo historicko-logické metodě. Historická metoda sleduje politické kategorie v jejich historické posloupnosti a umožňuje tak postupně poznávat zákonitosti politického vývoje.

Logická metoda zkoumá a vykládá politické kategorie v jejich vzájemných, podstatných a zákonitých vztazích a souvislostech. Zobecňuje historický vývoj a ukazuje jej v abstraktně teoretické podobě. Logické je proto historické, které je oproštěno od podrobností a nahodilostí konkrétního historického vývoje. V souladu s logickým způsobem se postupuje od obecného ke zvláštnímu a jednotlivému, od abstraktního ke konkrétnímu a v souladu s historickým způsobem obsahuje různé vývojové etapy v jejich chronologické posloupnosti. To se zdá být dosti důležité, protože kdo by se pustil do dílčích otázek bez předběžného řešení otázek obecných, bude stále, i když si to třeba ani neuvědomí, narážet na tyto obecné otázky. A to by mohlo vést ke kolísání politiky.

Někdy se také hovoří o metodě historicko srovnávací nebo metodě komparace analogických historických situací, které by měly kromě vysvětlení obecných rysů určitých epoch a období, odhalit i jejich specifické, neopakovatelné zvláštnosti. Historicko srovnávací metoda může mít nevýhodu, že u ní lze snadno sklouznout k metafyzičnu.

Jak praví klasik představovat si světové dějiny jako jdoucí hladce a přesně podle pořádku, bez občas i obrovských skoků vzad by bylo nedialektické, nevědecké, teoreticky nesprávné. Dějiny znají přílivy a odlivy revolucí, etapy jejich rozhodného vítězství i fakty svědčící o dočasném vítězství reakce, restaurace starých pořádků. Názorným příkladem můžou být dějiny Francie, kde se úlohy buržoazně demokratických přeměn řešily v rozpětí více než půl století, počínaje revolucemi v letech 1789 -1794 a konče revolučními léty 1830 a 1848.

Politika je závisle proměnnou na historických souvislostech. Odlišnou dimenzi měla jistě ve starověku a jinou v moderním věku, a to jsou samozřejmě extrémní případy, rozdíly mohou být i ve stejném období. Co někde platí, jinde nemusí platit, musí jít o konkrétní rozbor daného jevu v jeho prostředí a vývoji. Skutečnou povahu určitých historických událostí nelze prokázat diplomatickými dějinami, ale rozborem objektivní situace, abychom mohli tuto objektivní situaci posoudit, nesmíme zůstat jen u jednotlivých příkladů a jednotlivých údajů. Nápadně analogické události, které se však odehrály v rozdílných historických prostředích, vedly často ke zcela odlišným výsledkům. Studujeme-li každou tuto událost zvlášť, najdeme k ní klíč, ale nedokážeme to zpravidla nějakým univerzálním paklíčem. Při nesmírné složitosti společenského života je třeba vždy najít pro potvrzení jakékoliv situace libovolný počet příkladů nebo jednotlivých údajů a zasadit tuto otázku do určitého historického rámce a uvážit konkrétní zvláštnosti jednotlivých zemí. A abychom taky účinně prozkoumali určitou situaci je důležité prozkoumat její nejdůležitější jev. Tady je právě zásadní správně určit co je nejdůležitější.

Politická věda užívá také obecné metody jako jiné vědy například analýzu, syntézu, abstrakci, dedukci a indukci.

Analýza je operace, při níž je nějaký předmět, jev nebo proces myšlenkově či fakticky rozložen na základní prvky. Analýzou postupným rozpoznáváním a vydělováním nedůležitého si vytváříme pojem předmětu, pronikáme k podstatám, k obecnému v jevech, věcech či procesech. Část je vždy jen součástí celku a může být pochopena a vysvětlena jen jako součást celku. Poznáváme-li část, musíme jí poznávat skrze celek, jinak je naše poznání neadekvátní skutečnosti samotné.

Aplikujeme-li analýzu na oblast politiky můžeme hovořit o politické analýze, respektive o konkrétně historické analýze. Ta rozkládá politiku na dílčí části, například na jednotlivé politické cíle a nástroje, jež zkoumá v konkrétních historických obdobích, třídí různé procesy a předměty do příslušných tříd, zkoumání nitra procesů podle jejich rozmanitých forem. Měla by obsahovat analýzy obecné charakteristiky období a etapy vývoje, zvláštnosti období, dominujících tendencí a protipůsobících vlivů, vztahu velkých skupin obyvatel, stupně uspokojování společenských, skupinových a individuálních potřeb a zájmů, subjektivních faktorů, stavu politické kultury, ideologických vlivů, rozhodujících chyb a úchylek a rozporů ve společnosti, rozvinutostí a zralostí politického systému apod.

Politický proces se tak rozkládá na základní jevy, které se rovněž mohou podrobit analýze, přičemž se abstrahuje od všeho ostatního.

Přitom každá velká skupina obyvatel se zkoumá jednak jako jednotný homogenní celek a jednak z hlediska různých jejich vrstev a skupin, které mají v řadě případů své specifické zájmy odlišné od zájmů ostatních vrstev a skupin. To umožňuje diferencovaně uplatňovat politiku a používat pružné taktické formy a metody boje. Sociální strukturu nelze tak zkoumat jako statický jev, ale v jejich dynamice, v procesu vnitřních změn.

Kromě analýzy je metodou politiky i syntéza, která musí zakončovat analýzu. Je proti analýze proces opačný. Jde o sjednocování, složení nějakého předmětu, jevu či procesu z jeho základních prvků v jednotný celek. Zkoumá politiku jako celek, v její celistvosti a jednotě. Jednotlivé dílčí poznatky mohou nabývat jiného významu, když je vidíme jako součást struktury celku, nejenže tak lépe poznáváme samotný celek a dialektiku jeho struktury, ale zároveň i ty stránky části, které se váží na ostatní struktury, a ty, které jsou pro celek dominujícími. Přitom některé části mohou mít relativně značnou samostatnost.

Do politické činnosti proniká stále více poznatků jednotlivých vědních disciplín. Politická věda provádí jejich syntézu. Syntéza jevů, ale přesto sama bez analýzy nestačí vysvětlit jednotlivosti, z nichž se tento celkový obraz skládá; a dokud to nedokážeme, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom poznali tyto jednotlivosti, musíme je vyjmout z jejich přírodní nebo dějinné souvislosti a zkoumat je každou zvlášť, co do jejich kvality, jejich zvláštních příčin a účinků atd.

Po provedené politické analýze by měla následovat politická prognóza. Ta by mohla v současné době například obsahovat prognózy vývoje globálních problémů (nedostatek surovin a potravin ve světovém měřítku, deficit lehce přístupných zdrojů energie, znečišťování životního prostředí, problémy míru a války), mezinárodně politického vývoje, vojensko--strategického vývoje, vývoje potřeb a zájmů obyvatelstva, vývoje rozporů a vzniku nových rozporů ve společnosti, rozvoje politického systému, vývoje sociální struktury obyvatelstva.

Jako u všech společenských věd je metodou politické vědy také abstrakce, která zbavuje zkoumané souvislosti a vlastnosti náhodných a nepodstatných projevů za účelem odhalení jejich podstaty. Umožňuje dopátrat se vlastností v čisté podobě, a tak zkoumat souvislosti, které jsou v životě zastřené působením podružnějších a vedlejších činitelů a často unikají bezprostřednímu pozorování.

Za metody politické vědy lze považovat i dedukcí a indukci. Dedukce, která vyvozuje jedinečné závěry vyplývající z obecných předpokladů, se využívá zvláště při postupné konkretizaci čili vyvozování kategorii, zákonů a teorii zvláštních z kategorií, zákonů a teorií více obecných jako je dialektika. Indukce naproti vychází z jednotlivých konkrétních fakt, postupuje od jednotlivého ke zvláštnímu až obecnému, tj. od fakt k zobecnění. Indukce je metoda, jak získávat obecně platná tvrzení na základě poznání jedinečného a zvláštního, a tak poznávat podstatné obecné zákonitosti tohoto vztahu. Je to myšlenkový proces, ve kterém vydělujeme určité stránky, vlastnosti, části, celky z jiných stránek a vlastností. Představuje vydělování jedné části z nějakého celku. Dedukce a indukce musí být dialekticky spojeny. Nahromadění konkrétních údajů samo o sobě nemůže vést ke správnému poznání. To je možné jen tehdy, je-li zkoumání jednotlivých konkrétních jevů založeno na znalosti obecných zákonů vývoje v této oblasti. Na druhé straně pouze znalost obecných faktů bez jejich zkoumání v určitých konkrétních situacích by vedla k chybným závěrům.

Metodologicky je důležité zkoumat politiku nejen na teoretické úrovni, ale i na empirickém využití matematicko-statistických metod, experimentů apod. Ty mohou být cenné například při srovnávání vývoje v různých zemích, k porovnání minulosti a současnosti, při prognózováni, při analýze vývoje základních veličin. Uplatnění mohou nalézt například průzkumy veřejného mínění nebo dotazníky uvnitř politických stran. Tyto metody mohou napomoci při poskytování obrazu o úspěšnosti či neúspěšnosti politiky, o zvolených cílech a nástrojích v určitých situacích i reakci na ně, jakož i o preferenci různých zájmů a potřeb v různých obdobích. Nejsou v nich mnohdy důležitá absolutní čísla sama o sobě, ale vztahy jimi skrývané. Rovněž je účinné různá poznatky teorie před jejich uplatněním v praxi experimentálně ověřit.

Někdy se také hovoří o praxeologii jako nejobecnější metodologii praktických věd. Praxeologie je věda, která zkoumá a hledá nejobecnější zákonitosti individuálních a kolektivních lidských činností, formuluje principy, které jsou ve své konkretizaci uplatnitelné ve všech oblastech lidské činnosti, formuluje obecné principy a postupy, umožňující v konkrétním případě najít správná řešení, tj. správné, účinné jednání. Důležité je studium lidského jednání. Hodnotové otázky, hierarchie hodnot, spory v hodnotové oblasti, správná manipulace subjekty, využití poznatků pro správné jednání a hodnocení.

Jaroslav Bálek,   kapitola z knihy Politika teoreticky i politicky