Národní povědomí

Velký význam má i národní vědomí, někdy se také hovoří o povědomí, které je formou společenského vědomí, do kterého patří politické a právní vědomí, morálka, umění, náboženství. Tady abstrahujeme od všeho individuálního, osobního a zkoumáme názory, ideje, charakteristické pro danou společnost jako celek anebo pro určité velké sociální skupiny.

Národní povědomí, se určitě mění vývojem. Jiné bylo, když jsme byli velmoc, jiné je, když jsme malý stát.

Přítomnost, kterou nyní žijeme, je tvořená z prožitků z dob minulých. To znamená, co jsme nějakým způsobem prožívali jako děti, je v nás uložené, a i když si to třeba vědomě nemusíme vždycky připouštět, tak všechny tyto vzorce, všechny tyto věci, které měly zásadní vliv na to, jak jsme se cítili a co jsme prožívali, se ozývají nyní v dospělosti v situaci, kdy to nejméně čekáme. Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kdy nějakým způsobem převládala agrese nebo neúcta nebo ponižování, tak většinou máme problém s tím, že neumíme dávat ani přijímat lásku. Pokud jsme například vyrůstali v prostředí, kde byl velký materiální nedostatek nebo strach o naši existenci, tak se bojíme nejistoty. Každý ten vnější vliv, ve kterém naše dětství probíhalo, má obrovský dopad na to, jak žijeme my. Všechny tyto vzorce máme zasunuté v podvědomí, jako v šuplíku a ony ovlivňují každý den naše jednání, naše myšlení, ovlivňují každý náš krok, byť na nevědomé úrovni.

Psychologové tvrdí, že o určitém člověku toho nejvíce usoudíme z jeho historie. Nejlepší prognózou budoucího chování je chování minulé. Když se u pachatele trestné činnosti posuzuje riziko budoucího násilí, hodnotí se na prvním místě to, jestli se už nějakého násilí dopustil. Pokud ano, je určitá pravděpodobnost, že se ho dopustí opět. A je tomu mezi státy snad jinak? Zdá se, že určitě ne. Tam násilnické chování nějakého státu ovlivňuje mínění o něm na desítky let. Podobně, ale může působit i vzdání se bez boje.

Dějiny ukazují, že národy, které nejdříve bez naléhavých důvodů složí zbraně, v následující době mnohdy raději přijmou největší ponížení a vydírání, než by se pokusily i pomocí násilí přivodit změnu svého osudu. Může to představovat velmi špatné dědictví, které zatěžuje každé budoucí rozhodnutí. Otázkou může být, co jsou ty naléhavé důvody, to samozřejmě může být předmětem diskusí. Národ, který se dobrovolně podrobí obvykle už nepocítí dostačující důvod k tomu, aby sáhl po zbrani dokonce čím víc vydírání přijímá, tím méně ospravedlnitelné mu pak připadá, aby se postavil na odpor kvůli novému, zdánlivě ojedinělému, ale ovšem stále se vracejícímu útisku. Časem si lidé na útlak zvyknou, někteří bezcharakterní začnou spolupracovat, jiní zase dostanou úřady, a tak mnohdy vykonávají nad vlastním národem dozor nemilosrdněji než samotným nepřítelem dosazené subjekty.

Clausewitz ve svém díle Tři vyznání se uvedenou problematikou zabýval a podle něj, znamení hanby zbabělého vzdání se nelze nikdy vymazat, tato kapka jedu v krvi národa přejde na potomstvo a bude ochromovat a podkopávat sílu pozdějších pokolení. Naproti tomu sám zánik svobody po krvavém a čestném boji zajišťuje obrodu národa a je jádrem života, z něhož jednou nový strom zapustí pevné kořeny.

Někdy se mluví o páteři a charakteru našeho národa jako dědictví z dob Rakouska. Toho, co si všechno neseme v krvi za několik desetiletí po Bílé Hoře. Za dvě, tři generace charakter celého národa byl zcela proměněn. Ztráta samostatnosti, svázanost zákonem, který nic nedovoloval, nikde žádné zastání, nikde se člověk nedovolal, nikde žádné práva. Píše se, že život si šlo zlepšovat toliko přetvářkou, podvody a drobnými vadami. Ten zlý život bez úsvitu prý dokonale vymýtil z nás pocit lidské důstojnosti. Vyrůstalo tak pokolení po pokolení, a přece občas zahřmělo revoltou převratné doby Táborské. Ten nepřítel a pochybovač je v nás. Nutnou hlubokou proměnu naší společnosti jsou lidé špatného dědictví, kteří ani dost dobře neví o tom, nevědí, jakých jsou kvalit.

Historické dědictví se u nás určitě projevilo v období komunismu a i potom, kdy komunistický systém přestal existovat, ale lidé zůstali. Řada komunistů přešla do jiných politických stran včetně pravicových. A začali se rodit noví komunisté, i když si toho nebyli vědomi a proti komunistům vystupovali. Protože jak říkal Ludvík Vaculík komunismus není názor, ale povaha. A ta povaha se v každé generaci projevuje jiným výrazem, má jiný politický oděv.

V Čechách se dost často se stává, že určité potíže, na kterých máme i svůj podíl viny, máme tendenci svádět vždy na někoho jiného. Třeba Habsburky, šlechtu, církev, kapitalisty, Němce, Rusy, Židy, komunisty. Často nejsme poraženi silou našich nepřátel, nýbrž našimi vlastními neřestmi a nepřáteli v našem vlastním táboře. Zdá se, že si občas neuvědomujeme vlastní odpovědnost za naše konání a hledáme příčiny různých našich potíží a neštěstí také a někdy dokonce především v cizích zemích. Vždyť už kdysi se u nás říkalo: "já nic, já muzikant!" Ale asi i muzikant by měl jít do boje, když je toho třeba. Ale my nejsme muzikanti, my jsme aktivní účastníci. Jde o to, aby ta aktivita šla správným směrem. V každé historické situaci existují různé možnosti řešení. Může se vyhrát, prohrát nebo remizovat. Prohrát lze bez boje, ale vyhrát bez boje zpravidla nejde. Boj je důležitý, neboť navždy ovlivní kladně národní povědomí. Znamená to, ale přijímat rizika. Lze prohrát s tím, že jsme bojovali a udělali co jsme mohli anebo proto, že jsme se vzdali bez boje s tím, že se stejně nedalo nic dělat. Nevidíme to, ale jako naší vlastní porážku, ale jako zradu druhých. Velmi často jsme v krizových situacích spoléhali na druhé a jako bychom přestávali být vlastním subjektem dějin. Dějiny aktivně vytvářeli jiní a my byli jen pasivní. Jsme však sami odpovědni za své vlastní dějiny a nepomohou žádné výmluvy.

Jsme malý národ, a ještě k tomu často v něm vidíme své nepřátele a bojujeme mezi sebou. Snad je tomu tak i v jiných zemích. Ale možná, že u nás je to výraznější. Podle některých je to dáno tím, že se u nás neustále bojovalo za právo na vlastní kulturu, vlastní existenci, a to nevedlo k jednotě, ale ještě k větším rozmíškám, k vnitřním konfliktům, ke srážkám a k nejrůznějšímu vyřizování vlastních účtů.

Nelze nevzpomenout na nápis na památníku bitvy U Lipan, které označuje to místo jako místo bezmezného zármutku, které budou přehořké slzy v proudech po věky omývat a kdo se zde zastaví, ať se zamyslí, kam vede nesvornost národa.

I Palacký chápal pojetí českých dějin jako věčný zápas s německým živlem, ať už domácím nebo zahraničním. Chudí se často stavěli proti bohatým, prostí proti vzdělaným, Češi proti Němcům, rozumní proti fanatikům. Dějiny jako by byl boj dvou barev, rudé, to je chudiny a modré, to je šlechty, církve, bohatých a mezi nimi je střed, který se přidává na tu či onu stranu, někdy je tak zmanipulován, že to ani neví. V některých obdobích, třeba po válkách se přidává k rudé, jindy se zase spojí rudá a modrá například v době ohrožení dochází k výraznému národního spojení.

Vnitřní spory byly typické i pro ostatní slovanské země, které byly často ohroženy zvenčí i zevnitř. Vnější nepřátele představovaly ve většině případů germánské národy a státy. Vnitřní příčinou neúspěchů a pádů slovanských států byly však také často politické zrady jejich vlastních předáků. Zaprodanost cizím mocnostem vedla ke sporům a válkám slovanských zemí proti sobě, nebo k jejich pádu do cizí poroby. Je na to celá řada odstrašujících příkladů. Například Polabské Slovany, kteří osídlili rozsáhlá území pozdějšího Německa, nezničily pouze německé a dánské okupace. Zničily je též neustále spory a války mezi sebou samými, to je Obodrity, Ratary, Lužickými Srby, i jinými. Nedosáhli sjednocení, jako později Poláci a Čechové. Totéž se týkalo pádu Velké Moravy, která nesjednocena a rozbíjena vnitřními spory mezi Veligradem, Nitrou a Blatenským Bělehradem, padla pod soustředěným náporem Uhrů, a již nikdy se nevzpamatovala k vlastní státnosti. U Poláků to bylo obdobné. Původní polská jednota byla narušena konáním šlechty, jež zvala cizí panovníky, naposledy panovníky saského augustovského rodu. Výsledkem bylo trojí dělení Polska a dočasný zánik polského státu. Zde jsou též kořeny sporu mezi polskou a ruskou šlechtou, za kterou zaplatily oba národy nezměrnou cenu, a tragické spory, který de facto zdědily oba dnešní státy. Dalším odstrašujícím příkladem je slovanský Balkán. Od počátku průniku slovanských kmenů a pozdějších národů Bulharů, Srbů, Chorvatů, Slovinců, Makedonců byly jejich dějinnými syndromy nejen boje s okolními nepřáteli s Avary, Uhry, Turky, s Germány, s Albánci a jinými, ale též boje vnitřní, trvající často celá staletí. Sjednocování těchto národů bylo vždy následkem obrany proti vnějším nepřátelům, proti Byzanci, proti Uhrům, pak po staletí proti Turkům, někdy proti Albáncům.

Bohužel i v současné době dochází k vzájemnému vybíjení Slovanů o čemž svědčí rusko-ukrajinská válka a koncem minulého století války v Jugoslávii.

České země postupně přestaly patřit mezi velké hráče v evropské politice. Je ovšem otázkou, jestli jimi vůbec někdy byly, snad za Boleslava I. a II, Karla IV., husitů. Jejich úloha prohrami v místních válkách a rozšiřováním spojení mezi světadíly klesala. Musely se proto bránit útokům a připravovat síly na protiútok. Velkými hráči se svými zájmy v našem prostoru jsou Německo a později i Rusko. Některé velké světové mocnosti zde nemají své sféry zájmů, je jim řečeno velmi lidově šumafuk, co se tady děje. Jde jím spíše o to, aby si nezhoršily vztahy s jinými velkými hráči. Významnější orientace na ně proto zdá se nemá na nás podstatnější vliv. Navíc tady existuje zákonitost, že zájmy malé podléhají zájmům velkým. To je platné i v mezinárodních vztazích, kde zájmy malých zemí podléhají zájmům velmocí. Politiku lze zjednodušeně v některých aspektech srovnat se sportem, a právě z něj je známo, že i malý hráč může porazit velkého anebo s ním alespoň remizovat hraje-li vtipem a má dobrou taktiku. Často se klade otázka, zda patříme na Západ nebo na Východ. Ale co je to vlastně Západ a co je to Východ? My nežijeme ani na západě ani na východě, ale ve středu Evropy. Podíváme-li se do naší historie s kým jsme se nejvíce stýkali, pak s Rakušany, Maďary, Poláky, kteří žijí na východ od nás a s Němci žijícími na našem území. Velký tady byl i vliv Říma, který leží mezi východem a západem přibližně jako naše země. Tedy ani Východ ani Západ, ale střed Evropy. Pokud za Západ vezmeme Němce žijící mimo naše území, pak tito byli více než 1000 let naši nepřátelé. Říkat, že patříme na Západ či Východ znamená v určité míře ztrácet samostatnost a svoji specifiku a klonit se někam, kam vlastně ani nepatříme. Tady lze souhlasit s Edvardem Benešem, že pro nás, problém obsažený v otázce: Západ či Východ? Je vědomě a jasně řešen odpovědí: Západ a Východ.

Mnohdy se nevěří ve svou vnitřní schopnost v určitých mezinárodních podmínkách rozhodnout o vlastní budoucnosti. Mezinárodní faktory mají pro českou historii a politiku jistě velký význam, je ale třeba těchto faktorů umně a aktivně využívat, být hráčem s maximálně možnou silou, jako tomu bylo při vzniku Československa. Na druhé straně nelze tyto faktory podceňovat, jak tomu možná bylo v šedesátých letech minulého století.

Samozřejmě vždy je tu určitý souběh faktorů. Zákon akce a reakce působí. Je tu akce, která může být dosti silná, jde o to, aby tady byla i odpovídající sebevědomá reakce. Z tohoto hlediska je důležitá znalost a analýza historie, podrobné rozpracování jednotlivých kroků, jejich zobecnění a uplatnění v budoucnosti. To by mělo posilovat národní sebevědomí. Něco třeba zjednodušeně řečeno na způsob, já jsem Čech a kdo je víc. A neznepokojovat se tím co o nás řeknou někde jinde, jestli nás tam pochválí či nikoli.

V české historii byly chvíle vítězství i porážek.

V protektorátní svatováclavské tradici byla zvýrazňována i postava bratrovraha Boleslava I., který se bránil mečem proti expanzi říše. Do osoby Boleslava bylo personifikováno zbytečné promarnění mnoha životů a sebevražedná škodlivost odboje. Mezi Boleslavem I. "Ukrutným" a exilovým prezidentem Edvardem Benešem, který byl nacisty přezdíván "Krvavý", byly hledány paralely. Ale zdá se, že tomu bylo právě naopak. Beneš představoval tu Václavovu tradici a postoj, zatímco vedení armády Boleslavovu tradici. Kdyby v době Mnichova žil Václav i Boleslav, jak by se asi zachovali. Václav pravděpodobně jako Beneš a Boleslav by patrně bojoval.

Podíváme-li se do historie, tak se zdá, že Václav Boleslava stále paradoxně poráží, je patronem země, jmenuje se po něm hlavní náměstí republiky, kde má i velkou sochu. Bylo to, ale pravděpodobně ovlivněno dlouhodobým vlivem Habsburků a násilnou rekatolizací. Někdy se zdá jakoby naši svatí třeba Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký byli svatí jen proto, že byli zbožní a že byli zabiti.

V české historii, ale byly bratrské konflikty ještě před Václavem aBoleslavem. Když roku 894 nejvýznamnější panovník Velkomoravské říšekníže Svatopluk umíral, rozdělil svou zemi na tři díly a předal ji svým třem synům. Prvního ustanovil hlavním vladařem a ostatní dva mu podřídil. Napomínal je ke svornosti. Povstane-li mezi vámi svár a rozdělíte-li se ve tři vlády, nepodléhajíce prvému bratrovi, zahubíte se navzájem a nepřáteli budete zničeni! Po Svatoplukově smrti setrvali bratři v míru jen jeden rok. Pak se znesvářili, a to uspíšilo zánik Velkomoravské říše. Přestože legenda hovoří o třech prutech Svatoplukových a třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské kníže. Možná, že právě takový svár se táhnul i dále českými dějinami a způsobil řadu tragédií.

Českou historii výrazněji ovlivnila i další dvojice bratrů, a to Václav a Zikmund. Na první pohled se zdálo, že Zikmund byl schopnější, a kdyby on byl starší, mohlo to být vše úplně jinak. I když podle některých historiků oba byli neschopní a jejich kvalita nebyla příliš vysoká, nebyli prý schopní vladaři. Měli smůlu, že zdědili poměrně rozvrácenou společnost danou tím, že jejich otec Karel IV. značně podporoval vliv katolické církve a vytvořil podmínky pro vznik a vývoj hluboké krize mezi bohatými preláty a chudým kněžstvem, ale i mezi domácí církví a českou šlechtou. Václav IV odmítal zasahování církve do svých kompetencí a kázání mravně zkažených kněží. Zikmund prokázal schopnosti, že udělal pořádek v církvi. Všechny čtyři tehdejší papeže, kteří se navzájem mezi sebou uráželi, dávali se do klatby, exkomunikovali se z církve a válčili proti sobě, odvolal a nastolil jednoho papeže. Zikmund podporoval za své krátké vlády v Čechách, stejně jako jeho otec, církev a katolíky. Na druhé straně Zikmund prohrával války s husity čili asi také nebyl tak schopný. Konec formuláře

Boleslav, jako schopný panovník a bojovník, měl v české historii i své následovníky.

Lze tady uvést například Soběslava, v němž po delší době stanula v čele země výrazná osobnost, která si vydobyla uznání a respekt i u panovníků sousední německé říše. Soběslav porazil v bitvě u Chlumce 18. února 1126 německá vojska římského krále Lotara III. a na paměť svého vítězství vybudoval na Řípu rotundu svatého Jiří. Podobně jeho syn Soběslav II., když se ujal moci, jeho první kroky vedly k tomu, zbavit se přílišné závislosti na Němcích, s těmi prý nedělal žádné ciráty. Každý německý zajatec byl ve chvilce o nos kratší. Dokonce údajně za každého zabitého Němce vyplácel odměnu. Ne snad, že bychom takovýto krutý postup schvalovali, ale chtěli jsme jen ukázat, že zde byli i panovníci, kteří se postavili Němcům.

Mocným a bojovným králem byl jistě Přemysl Otakara II. Zemřel v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278, kde byl poražen Rudolfem I. Habsburským, který, jako takřka neznámý, byl jednohlasně v roce 1273 zvolen římským králem. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí. Takových případů však jistě lze nalézt ve světové historii více. Přemysl Otakar II., jako správný vojevůdce, se při boji nevzdal. Jak o tom píše Palacký: Toť již poznával Otakar, že nebylo více spásy pro něho, ale na ustoupení ani nepomysliv, s nemnohými, kteří při něm byli zůstali, dotíral vždy ještě na nepřáteli…" Neví se přesně, jak zemřel, verzí je víc – mezi nimi i teorie o tom, že ho na ústupu zabili jeho vlastní lidé.

Jiný statečný bojovník byl Jan Lucemburský, účastnící se mnoha válečných konfliktů. Rozšířil území království například o Chebsko, Budyšínsko, Zhořelecko a dál zvučné jméno titulu českého krále. O jeho posledních slovech: "Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" se učí v hodinách dějepisu již od jeho smrti v roce 1346 a možná, že to tak bude navěky. Jeho účast v bitvě u Kresčaku, znamenala spíše dobrovolnou smrt. Podobně jako u jiných velkých bojovníků, jako byl Přemysl Otakar II, bylo nepřijatelné, aby utekli z boje.

Dalším aktivním politickým hnutím bylo husitství.Český lid jako prvý v Evropě povstal proti církvi, která byla oporou feudálního řádu. Svým bojem oslabil hospodářskou i politickou moc církve i panovníka. V Čechách byl na Táboře po prvé v dějinách uskutečněn ve větším meřítku pokus vytvořit beztřídní společnost. Husitská revoluce posunula Čechy do popředí a středu evropského dění a navždy ovlivnila dějinné povědomí národa. Češi mají díky husitství tradici odporu; to, že jsou zvyklí odporovat možná později i přineslo takovou podporu komunistům.

Mezi známé válečníky české historie patří zejména Žižka, kterývytvořil armádu nového typu. Neustupoval před zahraničními vojsky, ale postavil se jim a svedl s nimi řadu vítězných bitev. Dále třeba Roháčz Dubé, který odmítl uznat Zikmunda českým králem a vypověděl mu boj. Lstí však byl po několika měsících poražen. Můžeme sem zařadit i Jiřího z Poděbrad, obratného politika, který obnovil v plném rozsahu český stát a jeho jednotu a pak bojoval i proti vnějšímu nepříteli.

Mezi bojovníky lze zařadit i stavovskou vládu třiceti direktorů v roce 1618, která zbavila Habsburky českého trůnu a zahájila proti nim boj. Nekatoličtí stavové svolali do Prahy sjezd a dne 23. května 1618 vniklo na sto českých šlechticů do královské kanceláře a svrhlo z oken pražského hradu dva nenáviděné představitele habsbursko-katolického tábora, královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Byla ustanovena stavovská vláda, složená s třiceti direktorů v čele s Václavem Vilémem z Roupova, která vypověděla ze země jezuity, zkonfiskovala jejich statky a počala organizovat branný odpor proti habsburské dynastii.

Mezi velmi významné válečníky patřil český šlechtic Albrecht z Valdštejna, jedna z nejvíce rozporuplných osobností našich dějin. Byl vynikající voják a organizátor a zařadil se mezi největší vojevůdce sedmnáctého století. Jako významná osobnost třicetileté války se stává generalissimem, to je vrchním velitelem císařské armády. V jejím čele slaví jeden vojenský úspěch za druhým, vyhání saská vojska z Čech, poráží dánskou a nizozemskou armádu ve Slezsku, podaří se mu též obsadit severní Německo, porazit i Švédy. Jako snad v historii jediný Čech je jmenován admirálem Oceánského a Baltského moře. Byl vůbec prvním, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území a z vlastních prostředků. Tato armáda, v jejímž čele stál, měla až sto tisíc mužů. Byl nejen vojevůdcem, ale také významným podnikatelem, v českých dějinách patřil určitě mezi největší, založil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. V Praze postavil přepychové sídlo Valdštejnský palác, tento soubor budov je dodnes největší pražskou barokní stavbou. Během svého života projevoval značný pragmatismus a často měnil názory. Pocházel z protestanské rodiny, ale již v mládí zradil víru svých předků a přešel ke katolicismu. Pro evangelíka Valdštejna byla konverze ke katolické církvi krokem ke kariéře a vzestupu, věděl, že jako vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené. Po vypuknutí stavovského povstání roku 1618, ačkoliv byl plukovníkem jednoho z moravských pluků, přešelsvojskem na stranu císaře Ferdinanda II. Habsburského. Moravané potom prohlásili Valdštejna za bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského. V dalších letech se Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce či intrikána, od kterých se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho jméně zůstala. Ve službách Habsburků po bitvě na Bílé hoře a porážce českých stavů získává konfiskacemi obrovský majetek. Obohatil se i tím, že lacino nakoupil statky, které byly zabaveny českým povstalcům. Touha dosáhnout nejvyšších cílů ho přivedla nejen do čela habsburských armád, ale také k tajným jednáním s představiteli nepřátel.Jeho moc a sláva byly takové, že se jej protihabsburská koalice snažila získat na svoji stranu, Francie a Švédsko nabízejí Valdštejnovi český královský trůn. Dne 16. května 1633 (tady uvádíme plné datum, protože jako by se určité dny v dějinách opakovaly, o mnoho let později například 16. května vznikla Komunistická strana Československa) mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna mu nabídl českou královskou korunu. V této chvíli Valdštejn zaváhá a nabídku odmítne. Informace o jeho jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii se donesly císaři Ferdinandu II., který jej již podruhé zbavil velení císařské armády a prohlásil za zrádce. Poté v Chebu, kde patrně hodlal uzavřít spojenectví se Švédy, byl 25. února roku 1634 (no a co se stalo 25. února o více než tři sta let později určitě je všem známo) svými vlastními důstojníkyzavražděn. Jeho ohromný majetek byl skoro celý zkonfiskován, což mělo podle některých pramenů pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Získala jej drobná cizí šlechta, která ho nedokázala udržet a přivedla k úpadku. V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na tři miliony zlatých. Chtěl se stát českým králem a vymýtit habsburskou monarchii? Možná ano. Kdyby se tak stalo, tak byly české dějiny možná úplně jiné. Zemřel jako jedna z nejvlivnějších osobností tehdejší Evropy. Někdy se uvádí, že jeho konec v Chebu byl dán téměř nepochybně snahou nezemřít v posteli, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě prý nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí. To je jistě chvályhodný postup, hodný následování.

V této souvislosti je zajímavé, že například pozdější českoslovenští prezidenti Klement Gottwald a Antonín Zápotocký se dali pohřbít v uniformě. Asi tím chtěli něco podobného naznačovat a v armádě to mělo velmi příznivý ohlas.

Na druhé straně je v českých dějinách hodně osob, které opouští bitvy bez boje. Například hejtman Jan Čapek ze Sán se dal v bitvě u Lipan údajně zbaběle s jízdou na útěk, místo, aby zasáhl do boje. Fridrich Falcký z Bíle hory utekl předčasně z boje. Možná kdyby na Bílé hoře velel vojskům Žižka, tak mohla být naše historie úplně jiná.

V české historii se projevuje i kolísavost a váhavost v negativním smyslu. Tak se o tom často mluví, ale možná jde spíše o přechod z jednoho extrému do druhého. Za husitství měšťansko-šlechtická strana neustále kolísala a brzdila revoluční hnutí. Později nejbohatší panští velkostatkáři, bojující mezi sebou o půdu i o nejvýhodnější úřady v zemi byli rozštěpeni na dva tábory, a to na protihabsburskou a nekatolickou většinu a na menšinu, jež své úspěchy zakládala na spojenectví s habsburskou dynastií a s římskou církví. Někteří z příslušníků panstva kolísali mezi oběma tábory nebo se přidávali jen na oko k povstalcům, aby je zradili, jakmile se převaha klonila na stranu habsburskou. Touto kolísavostí, zejména vinou čelného představitele nekatolické šlechty, příslušníka Českobratrské církve Karla staršího ze Žerotína, bylo Habsburkům umožněno soustředit vojenské síly. Kolísavost a váhavost se tak projevovala i v období Mnichova a v poválečném vývoji.

Lze zmínit také rok 1487, kdy Sněm českého království vydal usnesení, které postihovalo poddané, kteří opustili panství bez vědomí vrchnosti. To Palacký označoval za viditelný mezník odvratu od revolučního ducha z doby husitské k sobeckému postupu vyšších společenských vrstev vůči selskému lidu. Masaryk uváděl rok 1487 jako skvrnu a osudnou chybu, kterou třeba odčinit a z českých dějin vymazat.

Bitva na Bílé hoře netrvala ani dvě hodiny, ale svými následky rozhodla o osudu českého národa na tři století. Podle všeho, ale bylo možno pokračovat v boji, stavovské vojsko nebylo úplně zničeno a z Moravy se blížila značná pomoc. Praha se mohla bránit. Ale vůdcové povstání neučinili ani pokus o další odpor. Zbaběle uprchli a vydali Prahu bez boje.

Jak jsme ztráceli samostatnost, tak jsme ztráceli i sebevědomí. Po Bílé hoře popravy, vzdělanost zcela upadala, a proto kleslo i to sebevědomí s tím, že Němci, Francouzi, Rakušáci mají větší země a jsou vzdělanější.

Velmi významné také bylo české národní obrození, nazývané též někdy jako národní vzkříšení, které vedlo ke zformování moderního českého národa, pozvednutí českého jazyka opět na úroveň jazyka vzdělanců a motivování obyvatelstva k národní uvědomělosti.

Později postupný růst národní sebevědomí posiloval snahu postavit se Němcům. To významně ovlivnilo vznik Československé republiky.

O vznik Československa se zasadily i československé legie. V této souvislosti lze zmínit například i generála Radola Gajdu. Za první světové války byl jedním z hlavních velitelů československých legií v Rusku. Byl považován za jednoho z nejschopnějších a asi i za nejúspěšnějšího českého velitele v Rusku, kde také získal generálskou hodnost. U Zborova prokázal nesmírnou statečnost a velitelské schopnosti. V letech 1918–1919 zastával významný post v armádě bělogvardějského admirála Kolčaka, a právě tam se plně projevily jeho velitelské schopnosti. Dokázal skvěle plánovat a provádět operace na velké vzdálenosti a pravidelně vítězit proti obrovské přesile. Velitelé intervenčních sil západních velmocí pokládali Gajdu za pravděpodobně nejlepšího taktika a polního velitele, kterého bílí měli. Oceňovali zejména způsob, jímž vyhrával své monumentální bitvy na Sibiři. Vlády Velké Británie a Francie mu udělily vysoká vyznamenání. Pro řadu neshod s Kolčakem se ale nakonec vrátil do Československa. Někteří jej považují za velkou a významnou postavu českých dějin. Díky jeho ohromným vojenským úspěchům se stal v Československu mimořádně populární. Někteří jej považují, že nejlepšího českého vojevůdce 20. století a asi i moderních českých dějin vůbec.

Při zamyšlení nad národním povědomím je jistě účelné připomenout třeba slova Ladislava Rašína, který 30. září 1938 vedl delegaci, která intervenovala u Beneše proti přijetí německých podmínek. Řekl tehdy prezidentovi: "Promiňte, pane prezidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe." A o něco později 14. prosince 1938 v poslanecké sněmovně: "Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky "k boji!", a takových nás bylo několik… Ano, po prvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25 000 českých bojovníků 75 000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes - jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům …byli popraveni na Staroměstském náměstí....V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti..."

Nakonec 15. prosince 1938 odmítl hlasovat v Národním shromáždění pro Zmocňovací zákon, který zaváděl prvky autoritativního státu, eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerá výkonná a zákonodárná moc byla podle něj převedena na vládu a prezidenta republiky.

V době Mnichova měla armáda určitě velké sebevědomí, což bylo bezpochyby dáno právě úspěchy a zkušenostmi z první světové války. Válka, pokud by k ní došlo, by určitě způsobila ztráty na životech a ožebračení země. To ale způsobila i okupace, ke které by možná nemuselo dojít. Rozhodnutí nebojovat, ale bezpochyby negativně ovlivnilo národní povědomí a národní charakter, morální důsledky toho činu budou dlouho působit. Morálka lidu, který má příležitost bojovat za svou svobodu, je vždycky vysoká bez ohledu na to, zda dosáhl vítězství nebo byl poražen. V té době byl také pokus armády o státní převrat a jmenování vojenské vlády, která by zabránila přijetí Mnichova. U generálů československé armády, však nakonec zjevně zvítězila subordinace vrchnímu veliteli branné moci nad loajalitou k republice a její ústavě. Generál Sergej Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu, ale místo toho plány na převrat prozradil Benešovi.

Jak už bylo v předchozím zmíněno i prezident Novotný se v určitých věcech dokázal postavit Brežněvovi.

Koncem šedesátých let minulého století se dostal Alexandr Dubček do rozporu se sovětským vedením. Brežněv byl rozhořčen, že Dubček zklamal jeho důvěru a nedával si jím schvalovat každý svůj krok. Již v počátku roku 1968 upozorňoval Dubčeka, že některé formulace v jeho referátech nebyly správné a on je po připomínkách nezměnil. Také docházelo k výměně ministrů a tajemníků ústředního výboru bez schválení Kremlu. V červnu 1968 Brežněv navrhoval dvoustrannou neoficiální přátelskou schůzku a Dubček jí odmítl, stejně jako později v červenci vícestrannou schůzku ve Varšavě.

Na přelomu června a července se podařilo Dubčekovi něco unikátního, co, jak se často říkalo, nedokázal žádný z komunistických tajemníků na celém světě ani jiný světový státník. Vytáhl celé sovětské politbyro do Čierné nad Tisou na dvoustranné jednání na nejvyšší úrovni. Dubček s dalšími členy delegace opustil jednání na schůzce v Čierné nad Tisou po nevhodném vystoupení Šelesta a donutil sovětské politbyro k omluvě. Navíc Brežněvovi údajně způsobil i srdeční infarkt. V Čierné nebyl podepsán žádný protokol. Sověti řekli přímo, že nemá cenu podepisovat protokoly, které naše strana prý stejně nedodržuje. Varovali nás, že zrušíme-li svůj slib i tentokráte, budou to považovat za zradu. Brežněv zdůraznil, že pak už s námi nikdy za jedním stolem sedět nebudou.

A co československá armáda v době socialismu? Ta se vždy ve složitých a krizových situacích projevovala. Nejinak tomu bylo i tentokrát. V roce 1949 došlo k pokusu o generálský puč, v němž byli angažováni členové generálního štábu. Na nádraží do Vršovic přijel vlak s těžce vyzbrojenou vojenskou technikou. Měl obsadit nádraží, pošty, telefonní a telegrafní ústředny, sekretariát ÚV KSČ a další klíčové body. Cílem bylo izolovat Gottwalda, pozatýkat členy vedení KSČ a provést převrat. Několik tankových jednotek a leteckých posádek mělo vyrazit do Prahy na podporu puče. Štáb pučistů seděl v domě kavárny Arco na rohu Hybernské a Dlážděné ulice, pokus byl ale neúspěšný a iniciátoři potrestáni.

O téměř dvacet let později prezident republiky a první tajemník ústředního výboru komunistické strany Antonín Novotný, aby zabránil svému svržení a udržení se ve funkcích, chtěl využít i armádu. Ale pod vlivem rozporů se Slováky se část armády postavila proti němu. Například velitel východního vojenského okruhu generál Kodaj prohlásil, že kdyby došlo k pokusu o zatčení některých členů předsednictva slovenské komunistické strany, okruh bude mobilizovat a ohrožené soudruhy bránit silou.

A pár měsíců poté na celoarmádní konferencí komunistů v červenci 1968 vysoký důstojník navrhl, aby ministr národní obrany trval na urychleném odchodu spojeneckých vojsk, které zde cvičily a v zájmu jejich rychlejšího odchodu uvedl československou armádu do bojové pohotovosti. Bylo to tehdy velmi odvážné, hrozil za to vojenský soud. Jiný důstojník vystoupil s tím, aby toto bylo z protokolu konference vyškrtnuto, ale 120 delegátů odhlasovalo, aby to tam zůstalo. Podle některých pramenů se na Vojenské akademii Klementa Gottwalda chystala válka proti vojskům Varšavského paktu. Několik dní před srpnovými událostmi prý chtěli někteří vedoucí představitelé jako Kriegel, Smrkovský a Mlynář svolat předsednictvo strany a vyhlásit vojenskou mobilizaci. K tomu pak nedošlo.

Bohužel se v Čechách ukazuje, že osoby, které se významnou měrou zasazovaly o národ nedopadly často moc dobře, buď ještě za jejich života anebo až po smrti v jejich hodnocení. Jako příklad můžeme uvést třeba Boleslava I. a II., Gajdu, Prchalu, Rašína juniora, Kriegla, vojáky bojující za vlast v zahraničí.

Projevovaly se také dvě tendence v činnosti parlamentu. Jednak o důležitých a zcela zásadních věcech pro národ se rozhodovalo mimo parlament a jednak pod vnějším tlakem byli poslanci schopni rozhodnout prakticky jakkoliv. To asi určitě ovlivňuje národní povědomí. Vyvolává i určitou nedůvěru v parlamentní demokracii a politiku vůbec.

Bez parlamentu se u nás skutečně stávaly zásadní věci. Když v září 1938 bylo vydáno po Mnichovu Hitlerovi celé pohraničí nebyl, jak se říkalo, dotázán ani parlament, ani lid. Těsně předtím vláda dala souhlas k přijetí anglicko – francouzského ultimáta o odstoupení části území, aniž k tomu byla oprávněna. Podle ústavy o tom měl právo rozhodnout jedině parlament při souhlasu jeho tří pětinové kvalifikované většiny. Přitom odtržení státního území bez souhlasu parlamentu bylo podle platného práva velezradou

Když v březnu 1939 byla republika vydána nacistickým protektorům stalo se to opět bez slyšení parlamentu a lidu.

A patřily sem veledůležité dekrety o znárodnění, které zásadně ovlivnily další vývoj. Tady se argumentovalo, jestliže se dnes lidu nic nebere, bere se jen silným jedincům to, co národů a států právem patří, pak není třeba ničeho litovat.

Ale třeba taky tak byly přijaty důležité dekrety o národní cti, které dávaly okresním národním výborům právo trestat lidi vězením až do jednoho roku nebo pokutou až do milionu korun. Pikantní je, že poslanci se o tom dozvěděli až druhý den z novin. Tady vláda překročila značně rámec Košického vládního programu.

Rychlé předání moci v roce 1989 vedlo až k neuvěřitelným věcem. Například k tomu, žekomunistický parlament, složený z důkladně prokádrovaných poslanců hlásajících marxismus-leninismus a vedoucí úlohu strany, již 29. listopadu jednohlasně odsouhlasil odstranění vedoucí úlohy strany z ústavy a marxismu – leninismu jako základu výchovy a koncem roku rovněž jednohlasně zvolil Václava Havla prezidentem.

Ještě o něco později Československo bylo rozděleno ne z vůle obyvatel, ale z vůle politiků, kteří se na tom dohodli, aby ukojili své ambice. Kam se poděla ta demokracie? V obou republikách výrazně převládal názor, že o další existenci či neexistenci společného státu nemohou rozhodovat politici, ale jen občané v referendu. Sdílelo ho až osmdesát pět procent obyvatel v obou republikách. Rozdělení bylo prosazeno bez jakéhokoli ohledu na obyvatele obou zemí. Podle některých názorů tím došlo k porušení československé ústavy.

Pro národní sebevědomí lze jistě hledat inspiraci nejen ve vlastní historii, ale i u jiných zemí. Dosti známý je například výrok v době Mnichova o bránicích se Habešanech. Někdy byl i oceňován postoj Vietnamců po válce s Američany. Země byla hospodářsky v bídném stavu s obrovskými sociálními problémy, hrozila nová válka. Její představitelé však vystupovali značně sebevědomě a odvážně. Vycházeli z toho, že již koncem prvního tisíciletí porazili čínská vojska, později porazili Japonce, Francouze i Američany. Neviděli tedy důvod, proč nezvládnout současnou situaci. Příkladem může být i Polsko po napadení Německem v roce 1939 nebo Ukrajina po napadení Ruskem v roce 2022.

Jelikož jsme byli malý národ, často se hledala ochrana u většího. Například Rakouska, Anglie a Francie, někdo u Německa nebo Sovětského svazu a nyní u Evropské unie. Již dříve zmíněnou starou Palackého myšlenku, kterou později odvolal, kdyby nebylo Rakouska museli bychom si ho vytvořit, jako by pro dnešek někteří transformovali, kdybychom nebyli v EU, tak bychom byli úplně v háji.

Palacký vyslovil myšlenku, že dějiny českého národa jsou v nejednom ohledu poučnější a zajímavější než dějiny mnoha jiných národů. Vyplývá to z toho, že česká země je položena do středu a srdce Evropy, tak i český národ stal se po mnohé věky střediskem, ve kterém se ne bez zápasu stýkaly a jednotily rozmanité prvky a zásady nového evropského života národního, státního i církevního. Je tu dlouhý spor a vzájemné pronikání živlů římského, německého a slovanského.

Někdy se zdá jakoby malá země ležící osudově na průsečíku vlivů, neměla právo na vlastní hlas. Když o to opakovaně usilovala, byly její myšlenkové proudy, které často předčily svou dobu, trestány jako kacířské. Elita byla vybíjena či nucena k emigraci anebo kolaborovala. A většina lidí byla povinna přizpůsobovat se novým pořádkům. A přesto se pokaždé v této zemi, která jak se někdy poeticky říká tvarem připomíná lidskou dlaň, našli a seskupili lidé, kteří to nevzdali a odmítli klečet na kolenou před cizí vrchností.

V čem lze spatřovat jednotící smysl českých dějin? Ve stýkání, potýkání a pronikání s Němci, jak tvrdil František Palacký, nebo v národní existenci samé a její obhajobě, jak se domníval Josef Pekař, či v univerzální humanitě a demokracii, jak věřil Tomáš Masaryk anebo v touze po svobodě podle Karla Stloukala či v touze po sociální spravedlnosti, jak byl přesvědčen Zdeněk Nejedlý? Asi v tom všem anebo možná ještě v něčem jiném. A mají dějiny vůbec nějaký smysl? Je to smysluplná otázka? S ohledem na historické zkušenosti lze za nejdůležitější jistě považovat biologické přežití, zachování národa jako takového. Pokud se tedy dá hovořit o nějakém smyslu dějin a vůbec smyslu českých dějin, pak je to asi kromě zachování vlastní existence, stálé hledání sebevědomí, boj mezi sebevědomím a malověrností, mezi bytím subjektem a objektem vlastních dějin, snaha stát se subjektem vlastní historie. Je důležité, aby co nejvíce lidí se chtělo stát spolutvůrci dějin, pak je i takový národ. Národní sebevědomí se většinou získává v bojích a dosaženými úspěchy. Rozhodnutí nebojovat bezpochyby negativně ovlivňuje národní povědomí a národní charakter, morální důsledky tohoto činu mohou působit velmi dlouho. Někdy se zdá, jako by nám chybělo sebevědomí, jsou naše dějiny hledáním sebevědomí? Je tou linií, která provází naše dějiny boj mezi sebevědomím a malověrností? Pravděpodobně to tak je. Někdy jako bychom ani nechtěli tvořit vlastní dějiny. Je zajímavé, že jsme sebevědomé politiky, ty, co přinesly sebevědomí, často jak už bylo v předchozím zmíněno, zatracovali, ať už to byl například Boleslav, Masaryk, generalita armády, Svoboda, Kriegel, Havel později Klaus, Zeman i celá řada dalších. A to je určitě škoda, protože vůdců máme poměrně málo, od zničení české protestanské inteligence v pobělohorské době, byla i dále inteligence v různých cyklech ničena, což se právě projevovalo v nedostatků vůdců, které národ nutně potřeboval. Masaryk v České otázce vyslovil myšlenku, že Žižka, toť krev z krve naší, kost z kostí naší – ano, Žižka to jsme my. Možná, že měl pravdu. Ale na druhé straně je třeba také vidět, že my jsme nejen Žižka, ale i osobnosti, které nebojovali a vzdali se bez boje. A boj mezi těmito dvěma skupinami nás provází celou historii. Často vzniká dilema mezi snahou o zachování existence národa a bojem za jeho rozvoj. Obě tyto tendence jsou silné a v různých okamžicích nabývá různá z nich převahu. To vyplývá ze strategické polohy uvnitř Evropy malého národa, který je obklopen velkými národy, které tam mají své zájmy, své sféry vlivu.

V českých dějin se občas projevovalo rusofilství a slovanofilství jako projev obdivu a úcty k slovanské zejména ruské kultuře a roli Slovanů v dějinách. Klasické rusofilství se projevovalo jako příchylnost k ruské zemi, ruskému jazyku, kultuře, literatuře, dějinám, k ruským lidem. Bylo významnou složkou českého politického myšlení v 19. a 20. století. dá se říci, že tradiční slovanské a rusofilské cítění u nás bylo vždy.

Později během 1. světové války se v armádě i doma se začaly rusofilské nálady objevovat ve zvýšené míře. Tentokrát se navíc umocňovalo zprávami o postupu ruské armády na západ. Rusové v bitvě o Halič postoupili na východní Slovensko a po bojích na Visle se blížili k severovýchodním hranicím Moravy. Velitelství ruské armády vydalo provolání k národům Rakouska-Uherska, kde se slibovala spravedlnost a právo potlačeným národům monarchie. Proruské sympatie se rychle rozšiřovaly. Vznikala naděje, že Rusové dorazí zanedlouho do Prahy. Tehdy to bylo přání většiny obyvatelstva. Proti Rusku se našim vojákům moc bojovat nechtělo. Někteří odcházeli i do bolševických jednotek. To je i případ Jaroslava Haška, který prošel legiemi i Rudou armádou. Někteří z nich se pak znovu ocitli v bojích jako Češi proti Čechům, v roce 1918 dochází mezi nimi ke krvavým bojům, ale třeba i k popravám českých bolševiků českými legionáři. Rusofilství zase u nás vzrostlo během druhé světové války a bezprostředně po ní.

Opakem rusofilství je pak rusofobie, která se projevuje předsudky, strachem nebo dokonce nenávistí vůči Rusku. U nás se objevovalo zejména v padesátých letech minulého století, po roce 1968 a v roce 2022 po napadení Ukrajiny. Ukazuje se, že některé takové události mohou ovlivňovat vědomí lidí na velmi dlouhou dobu. Na druhé straně se ukázalo, že veřejnost považuje Ukrajinu za spřátelený, slovanský národ s podobnou historií té naší, i s ohledem na žití s její části po nějakou dobu ve společném státě. To vedlo k velké a nezištné podpoře Ukrajiny i za cenu rizik možných vlastních ztrát. Rusofilství se tak přetransformovalo do ukrajinofilství.

Slovanofilství se u nás projevovalo i ve vztahu k jižním Slovanům. Zájmy jihoslovanských národů, hájil třeba již Masaryk jako poslanec Říšské rady v období 1891-1893. Později na samém začátku první světové války byli Češi nasazeni do válečných střetů, a to v bitvě na Ceru. Jejím dějištěm se stala náhorní plošina asi sto kilometrů západně od Bělehradu. Válečná operace začala již dvanáctého srpna 1914 vpádem rakousko-uherských jednotek o celkovém počtu přibližně dvě stě tisíc vojáků na území Srbska. Srbské armádě se podařilo v této bitvě zvítězit a zatlačit rakousko-uherské jednotky zpět. Do bitvy byl také zařazen známý 28. pražský pěší pluk, který se zapsal do historie bitvy tím, že někteří jeho příslušníci odmítli bojovat proti Srbům, jako slovanským bratrům a se skloněnými zbraněmi a za zpěvu písně "Hej, Slované!" se uprostřed rakouského útoku vydali k srbským liniím. Jejich osud byl tragický, zemřeli. Není však známo, kolik z nich zabily srbské kulky a kolik jich jako dezertéry nechali zezadu zastřelit rakousko-uherští důstojníci. Památce těchto padlých je na monumentálním pomníku v Tekeriši věnována jedna z pamětních desek, na níž stojí vytesáno: "Ať je i tento kámen svědkem a pokolením zvěstuje o vysokém uvědomění československých bratrů, kteří v rakouském útoku v roce 1914 zahynuli, s písní Hej, Slované na rtech, aniž by vystřelili z pušek, aby se z jejich krve a z krve našich junáků, s kterými zde společně odpočívají, zrodila svoboda naší i jejich vlasti. Sláva mučedníkům 28. pražského pluku."

Jihoslované pak na naší straně stáli a morálně nás podpořili v těžkých pro nás dobách v roce 1938 a 1968.

V historii a politice také jako by existovala určitá magika čísel. V české historii jsou určitě zajímavá čísla. Vezměme si například osmičku, mezi roky s velkým významem můžeme jistě zařadit třeba 1278,1348,1458,1618,1648,1848,1868,1878,1918,1938,1948,1968. Někdy to sklouzlo o něco pozadu jako rok1989, někdy zase o něco dopředu. Je to náhoda? Nebo je zatím něco jiného? Kdo ví.

Někdy může býti dosti zajímavé srovnávat podobná data. Například v roce 1618 Pražská defenestrace zahájila třicetiletou válku, v roce 1620 došlo k vojenské porážce vzbouřenců na Bíle hoře, no a v roce 1648 byl podepsán Vestfálský mír, který velmi negativně zasáhl do českých dějin. Tři sta let potom v roce 1918 zaniklo české království a vznikla republika, v roce 1920 došlo k porážce generální stávky a v roce 1948 k získání moci komunistickou stranou. Lze to srovnávat a nalézat nějaké zajímavé analogie? Těžko říci. Někdo možná řekne, že je to blbost a jiný by zase mezi těmito daty mohl vidět těsné souvislosti.

A mezi ty důležité 48 na konci, kromě již zmíněného 1648, lze zařadit například rok 1348, kdy kromě založení Pražské (později Karlovy) university, bylo založeno i Nové Město pražské a Karlštejn. Důležité bylo ukončení Česko – polské války a uzavření mírové smlouvy, kterou se Polsko zřeklo nároků na Slezsko.

100 let později roku 1448 Jiří z Poděbrad dobyl Prahu.

O dalších 300 let později roku 1748 byly ukončeny války o rakouské dědictví Cášským mírem, kde mírovou smlouvou většina části Slezska byla Habsburskou monarchií odstoupena. Tady to trochu připomíná příští Mnichov. Obsah smlouvy byl především výsledkem vyjednávání Británie a Francie, ke kterému se ostatní mocnosti se připojily.

Rok 1848 byl rokem zrušení poddanství a evropských revolucí, z nichž ta česká byla poražena jako první a nepřinesla tak požadované výsledky.

Události roku 1948 jsou pak jistě dostatečně známy.

A vezměme si třeba takový 26. srpen. Ten den v roce 1278 zemřel Přemysl Otakar II. porážkou v bitvě na Moravském poli od Rudolfa I. Habsburského, téhož dne v roce 1346 padl v bitvě u Kresčaku Jan Lucemburský a o mnoho let později v roce 1968 podepsala v Moskvě československá delegace tak zvaný Moskevský protokol. V roce 1992 pak byla 26. srpna podepsána dohoda o zániku Československa. A tak lze jistě 26. srpen lze označit jako smolný pro české dějiny. Je to jen náhoda?

No a někdy také může dojít k posunu o nějaký ten den dopředu nebo dozadu. Tak 29. srpna 1526 zahynul i český král Ludvík II. Jagelonský v bitvě u Moháče, čímž došlo k vymření česko-uherské větve Jagellonců. Na trůn nasedl Ferdinand I. Habsburský a Habsburkové se pak po několik dalších století stali vládnoucími panovníky ve střední Evropě.

K důležitým událostem došlo také třeba mezi 14.-16. květnem, které se týkaly jednak komunistického hnutí, například 14--16. května 1921 vznikla Komunistická strana Československa, 16.května 1935 byly navázány diplomatické styky se SSSR a uzavřena spojenecká smlouva o pomoci v případě napadení a 14.května 1955 podepsán vznik Varšavské smlouvy. I jinak ovlivnily tyto dny naše dějiny, například 14. května 1316 se narodil Karel IV. a 16. května 1633 česká emigrace nabídla Albrechtu z Valdštejna českou královskou korunu.

Podobně i 25. únor je bohatý na historické události. Nejznámější u nás je jistě rok 1948, kdy došlo k přijetí demise ministrů, ale již v roce 1931 došlo k určité předzvěsti této události, odpovědí na duchcovské krveprolití byly mohutné demonstrace desetitisíců nezaměstnaných po celé republice. V roce 1634 téhož dne byl zavražděn Albrecht z Valdštejna, v roce 1956 přednesl Nikita Chruščov projev, který měl obrovský význam pro další vývoj ve světě a ve kterém odsoudil Stalinovo zneužívání moci a kult jeho osobnosti. A 25. února v roce 1991 bylo rozhodnuto o rozpuštění Varšavské smlouvy.

Některá zvláštní data se objevují i v historii jiných národů. Třeba zajímavé datum asi určitě je 8.8. 2008, kdy začala Rusko – gruzínská válka. V únoru 2022 se zase velmi vyhrotila situace mezi Ruskem a Ukrajinou a někteří upozorňovali pod vlivem již zmíněného data na den 22.2.2022, že by Rusko mohlo napadnout Ukrajinu a skutečně téhož dne ruská vojska vstoupila do tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky a za dva dny potom 24. 2. i do Ukrajiny.

Podle některých úvah dokonce předpověděl Nostradamus ve svém proroctví nástup Putina. Už ve své době vypočítal, že v létě 1999 dojde k zatmění Slunce, které bude viditelné z Evropy jako úplné. Takovou vzácnou astronomickou událost považoval za velmi špatné znamení. Do příslušného čtyřverší dokonce zapsal i letopočet: "Rok tisíc devět set devadesát devět a sedm měsíců, sestoupí z nebe velký Král Hrůzy, vzkřísí velkého Krále z Angoulmois, předtím a poté Mars bude vládnout podle náhody." Mnozí jeho vykladači očekávali konec světa nebo aspoň konec evropské civilizace. V podivném názvu "Angoulmois" bylo podle některých výkladů odhaleno Mongolsko a začalo se mluvit o vzkříšení Čingischána. Volnější interpretace hovořily o Žlutém nebezpečí nebo obecné invazi z východu, Nechyběla ani teorie o ničivém nárazu meteoritu, jenž spadne z nebe jako Hrůza sama. Nyní se podle některých rok 1999 najednou jeví v trochu jiném světle. Zatmění Slunce proběhlo 11. srpna. V tom samém týdnu Vladimir Putin poprvé přebíral funkci předsedy vlády Ruské federace. Nejvyšší státní pozice od té doby už nikdy neopustil, střídal post prezidenta a premiéra až do chvíle, kdy si změnou Ústavy zaručil možnost setrvat v prezidentském úřadu do roku 2036.

Jaroslav Bálek, kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky