Pojetí politiky

No a co je vlastně politika? Za lidskou historii bylo jistě mnoho různých definic a pojetí politiky. Například již Aristoteles viděl politiku jako umění ovládání a usmiřování rozdílných zájmů uvnitř státu. I po mnoha stoletích lze považovat tuto definici za vystihující její podstatu.

No a co je vlastně politika? Za lidskou historii bylo jistě mnoho různých definic a pojetí politiky. Například již Aristoteles viděl politiku jako umění ovládání a usmiřování rozdílných zájmů uvnitř státu. I po mnoha stoletích lze považovat tuto definici za vystihující její podstatu.Samozřejmě je třeba brát v úvahu podmíněný a relativní význam všech definici í vůbec, i to, že nemohou obsáhnout všestrannou souvislost jevů v jejich plné šíři.

Za politiku budeme dále považovat spojování a rozpojování velkých skupin lidí za účelem prosazování jejich důležitých zájmů, a to prostřednictvím politické moci. Jedná se tedy o vztahy mezi těmito skupinami.

Existence politiky je vyvolána vyskytující se ve společnosti růzností potřeb a zájmů a nemožností jejich uspokojení v plném rozsahu. A právě politika určuje preferenci uspokojování potřeb a zájmů. Reguluje společenské stránky života lidí, dělá jejich hierarchii a stanoví lhůty jejich uspokojení. Vybírá z jednotlivých navzájem si konkurujících cílů a sestavuje jejich pořadí. Některým skupinám společnosti vyhovuje více, jiným méně. Je tedy vždy kompromisem. Pokrývá všechny základní oblasti života společnosti. Při posuzování jednotlivých možných rozhodnutí, bere v úvahu politické, sociální, morálně estetické, psychologické a jiné stránky života lidí, ale v zobecněné a integrovaně podobě, v podobě politických zájmů.

Politika ovlivňuje sociální strukturu společnosti (třídy, vrstvy, skupiny, seskupení, profese atd.) a tedy i strukturu a hierarchii chování lidí. Činnosti lidí se různým způsobem prolínají a střetávají. To vše se děje v situaci, kdy panuje určitý mocenský systém v podobě závazných pravidel, které je nutné v daném okamžiku ze strany všech skupin lidí respektovat.

Zjednodušeně si to můžeme při abstrakci od zahraničních vztahů vyjádřit asi takto:

• společnost jako celek

• společnost skládající se ze skupin (třídy, strany apod.)

• Společnost skládající se z dílčích skupin

Skupiny se neustále mění, některé se zmenšují, jiné zvětšují, mění se vazby mezi nimi. Je tady určitá analogie z chemie a její kinetické teorie. Tam látka jakéhokoli skupenství se skládá z částic, to je atomů, iontů a molekul, které se neustále a neuspořádaně pohybují. A atomy, se sdružují do molekul. Mluví se o posuvném, otáčivém a kmitavém pohybu. Prostor, který látka zaujímá, není těmito částicemi zcela zaplněn, mezi částicemi jsou mezery. Struktura látky je tedy nespojitá. Hmotnost látky je určena součtem hmotností jednotlivých částic, z nichž se látka skládá. Částice na sebe navzájem působí přitažlivými i odpudivými silami, přičemž velikost těchto sil je závislá na vzdálenosti mezi částicemi. V důsledku existence těchto sil přísluší dvěma blízkým částicím určitá potenciální energie. Obdobně je tomu ve společnosti.

Tak to byla trocha chemie, ale jen proto, aby se ukázala určitá spojitost a analogie mezi přírodními a společenským vědami. O tom bude ještě hovořeno i v dalších kapitolách. Souhrn tříd, společenských vrstev a skupin, systém jejich vzájemných vztahů tvoří sociální strukturu společnosti. Existují nejrůznější vrstvy a skupiny, jako například majitelé velkých společností, akcionáři, vlastníci malých a velkých nemovitostí, statkáři a velcí vlastníci půdy, drobní zemědělci, pronajímatelé a nájemci, zaměstnanci v různých odvětvích a oborech, státní zaměstnanci, obyvatelé měst a venkova, duševní a manuální pracovníci, řemeslníci, obchodníci, studující a důchodci a další, ale také různé národy a národnosti. A sociální struktura není strnulá, nehybná, ale dochází uvnitř ní ke stálému pohybu, k přesunu z jedné společenské vrstvy do druhé.územnímu přemisťování, profesním změnám, přesunu mezi generacemi apod.

Řada rozdílů a rozporů se pak přesouvá na mezinárodní kolbiště. Jak mezi jednotlivými uskupeními a uvnitř nich, tak mezi jednotlivými zeměmi a v jejich rámci. Každá země má svou kulturu, svou historii, své tradice a zvyky, své potřeby a zájmy, své náboženství, určitý genetický a kulturně-mravní kód. A ty se mohu často výrazně lišit. Občas se mluví o národní povaze, která se mezi jednotlivými národy liší, někdo například mluví o psychologii italského lidu, o duši italského lidu. Němci zase prý mají sklon k sentimentalitě, rádi se vznáší v oblacích, od přírody jsou poslušnější a mají velkou úctu k idejím. O Číňanech se zase říká, že jsou velmi pracovití, talentovaní a organizovaní. O duši ruského lidu hovořil například bývalý americký prezident R. Reagan. Podle něj základní rysy ruské povahy jsou: pokorná víra v dobrého cara nebo vůdce, prostosrdeční důvěřivost ke slibům všeho druhu, neprotivící se dlouhodobá trpělivost a stádnost. A vezměme si například takovou Rakousko Uherskou monarchii, kde před jejím rozpadem žilo 10 národů, kteří používali 10 jazyků a měly mnoho protichůdných obyčejů a zvyků. V Sovětském svazu však takových rozdílností bylo ještě více, a i v tak zvaném táboře socialistických zemí. Zásadní rozdíly pak mohou být v surovinových zdrojích, vědeckých poznatcích, rozvinutých technologiích, objemu kapitálu, množství, kvalifikaci a ceně pracovního síly.

V současné době pak integrační tendence mohou v některých případech potlačovat určité národní zájmy a tradiční hodnoty, které tvoří základ jejich kultury.

Zahraniční politika může mít i výrazné dopady do vnitřní politiky. Takových případů by jistě šlo najít mnoho. Z československé historie lze vzpomenout například počátek padesátých let, kdy došlo také k důležité změně vztahu mezi Sovětským svazem a státem Izrael a nové orientaci na arabské mocnosti, což se projevilo v silné protisionistické a antisemitské kampani uvnitř jednotlivých socialistických zemí.

A politická moc, to je vždy nějaké násilí, zákony, právní akty, policie, armáda. Jak již bylo v předchozím naznačeno, ve společnosti existují velké skupiny lidí, které mají velmi často rozdílné sociální i jiné zájmy. Například proto, že žijí v rozdílných materiálních, kulturních, životních podmínkách, anebo třeba i ze zcela jiných důvodů. Z toho vyplývají rozpory mezi těmito skupinami, jejichž řešení nemusí odpovídat zájmům určitých skupin a je proto prosazováno především násilnou cestou. V politice pak jde o udržení nebo změnu určité společenské reality prostřednictvím získání, udržení anebo rozšíření politické moci.

Politika tak na jedné straně může představovat boj o tuto moc, na druhé straně však i spolupráci sloužící k udržení moci anebo jejímu získání. Má tedy dvě stránky, na jedné straně potlačující a na straně druhé spolupracující. Je to jako mezi mužem a ženou, tam bývá obvykle také boj a spolupráce. V různých chvílích získává převahu některá z nich. Pro dlouhodobý vztah je ovšem dobré, když převažuje spolupráce. V krizových situacích však potom zpravidla některá z nich získá rozhodující význam, buď dojde k upevnění spolupráce, anebo roztržce. No, a tak je tomu i v politice. Míra prosazení zájmů záleží na síle jednotlivých skupin. Čím větší jsou ve společnosti sociální rozdíly a protiklady, tím je i větší potlačovací stránka. Postupně se ale potlačovací stránka politiky zmenšuje a jejím hlavním úkolem se stává vyjadřování potřeb a zájmů celé společnosti, usilování o to, aby dílčí potřeby a zájmy lidí jím nebyly nadsazovány. Zájmy se ovšem stále mění, jak se mění potřeby a politika by je měla proto sjednocovat. Dělat politiku a nerozumět těmto potřebám může vést k vážným rozkolům.

Politika je lidskou činností. To znamená, že je vždy spletitou jednotou lidských jednání vztažených ke svým potřebám a zájmům. Lidé mají kladné i záporné vlastnosti, to se promítá i do politiky, na jedné straně kladné jako morálka, cílevědomost, plánovitost, vědeckost, na straně druhé záporné jako amorálnost, nenávist, závist, hrabivost apod.

Aktivita lidí se také pohybuje v určitém rozmezí, které není pouze jednoznačné, a tak neposkytuje pro kteroukoliv skupinu lidí jen jednu jedinou možnost jednání, nýbrž které má alternativní charakter. Na straně druhé ale zároveň neposkytuje nekonečný počet alternativ, ale omezený počet daný stávající podobou konkrétních společenských vztahů a činností. Proto dochází k diferenciaci jednání jednotlivých skupin a i k boji mezi různými tendencemi jednání uvnitř těchto skupin. Tyto tendence se snaží jejich tvůrci a nositelé prosadit v určité skupině jako touto skupinou všeobecně uznávané a usměrnit tak její jednání. To znamená, že výsledek každého jednání je závislý nejenom na objektivních možnostech, nýbrž i na řadě subjektivních okolností.

Politické vztahy nejsou tak statické, jsou složité a proměnlivé, vedle trvalých a stabilních faktorů obsahují i nepodstatné a dočasné prvky. Jsou jednotou objektivního a subjektivního.

Někdy se také hovoří o funkcích a úlohách politiky.

Pod funkcemi politiky lze chápat různé formy projevu její podstaty. V souladu s tím se funkce vyznačují dlouhodobou stabilitou a platí prakticky stále, zatímco úlohy se mohou častěji měnit. Lze hovořit o pěti funkcích politiky: poznávací, integrační (harmonizační), potlačovací, strategické a taktické. Funkce poznávací spočívá v poznání potřeb a zájmů individuálních, skupinových, celospolečenských, současných i budoucích a podmínek jejich uskutečnění. Funkci integrační (harmonizační) lze spatřovat v řešení institucionálních otázek a rozporů ve společnosti i ve slaďování zájmů různých skupin obyvatel. Funkce potlačovací ve stanovení útlumů a omezování činnosti konkurenčních skupin. Strategická ve stanovení programů, koncepcí, základních cílů. Funkce taktická ve volbě nástrojů a stanovení dílčích cílů.Pod úlohou politiky lze chápat obecné vyjádření výsledků jejího fungování a působení na společenské procesy prostřednictvím funkcí. Například prostřednictvím funkce integrační (harmonizační) působení na sociální sounáležitost, ekonomický a duchovní rozvoj, národní nezávislost, podporu národního sebevědomí. Prostřednictvím strategické funkce ovlivňování uspokojování potřeb obyvatelstva apod.

Politika má, jako složitý společenský jev, vlastní vnější strukturu, tj. souhrn určitých společenských vztahů, politického vědomí, politických organizací a institucí. Jejich jednota a vzájemná podmíněnost, jejich funkční úloha a význam charakterizují politiku jako společenský jev. Obsahem politiky jsou vztahy velkých skupin z hlediska státní moci, jejího dobytí a udržení. Tento obsah se však neprojevuje jednoznačně, ale v nejrůznějších podobách, jako například v podobě politických idejí a teorií, praktických vzájemných skupinových vztahů nebo činností určitých politických organizací a institucí.

Politika je ovšem také vnitřně strukturovaná. Dělba práce, která vede na určitém stupni vývoje ke vzniku politiky, stále pokračuje a vzniká tak například sociální politika, kulturní politika nebo hospodářská politika. Nazvěme je třeba úsekové politiky. Dělba práce se ovšem nezastaví a dále pokračuje i v této oblasti. Například hospodářská politika se tak může dělit na politiku finanční, cenovou, mzdovou, důchodovou, daňovou, úvěrovou, investiční, zahraničně obchodní, vědecko-technickou, zemědělskou apod. Můžeme je nazvat jako úsekové dílčí politiky.

Úsekové politiky konkretizují politiku, její cíle, a stanoví vlastní konkrétní cíle, které vycházejí z obecných cílů politiky. Jsou politice podřízené a jsou nástrojem její realizace. Existuje zde i zpětná vazba — realizace úsekových politik ovlivňuje tvorbu a cíle politiky. Důležité je, aby tvořily vzájemně spjatý a propojený komplex a navzájem si neodporovaly.

Vztah jednotlivých politik můžeme vyjádřit graficky. Lze je zjednodušeně přirovnat k pyramidě, jejíž základ tvoří různorodé konkrétnosti všech stránek života a jejíž vrchol tvoří nejvyšší stupeň jejich zobecnění. Vrchol pyramidy představuje právě politika.

Do pyramidy si můžeme zjednodušeně zakreslit i jednotlivé druhy politik, tedy úsekové politiky. Přitom je třeba vidět, že jednotlivé úsekové politiky se neustále propojují s jinými druhy politik například hospodářská politika se sociální politikou. V nejhořejší části bude politika, která bude konkretizována v nižší části úsekovou politikou a ta opět dílčími úsekovými politikami; v nejnižší části pak bude nepolitická oblast.

Ne všechna opatření státu lze považovat za politiku. Zahrnujeme do ní pouze ty hlavní a určující, které mají zásadní dopad na uspokojování potřeb a zájmů velkých skupin lidí. Obdobně do úsekových politik rovněž nezahrnujeme všechna opatření dílčích úsekových politik, ale pouze jejich základní směry.

Podobně jako politika pokrývá všechny základní oblasti života společnosti, ale v zobecněné a integrovaně podobě, v podobě politických zájmů, tak i úsekové politiky zahrnují všechny základní oblastí příslušných úseků, ale v zobecněné a integrované podobě svých úsekových zájmů a berou přitom v úvahu politické, sociální, morálně estetické, psychologické a jiné stránky života lidí. Určují a mocensky zabezpečují základní cesty a prostředky jejich realizace. V jednotlivých úsekových politikách jde o subjektivní zásahy do příslušných oblastí společnosti, jejichž cílem je zabezpečit zájmy velkých, zejména vládnoucích, skupin. Jde o politický přístup (tj. přihlédnutí k zájmům, jejich třídění a sladění) v příslušné oblasti. Politika tak reguluje určité, významnější stránky života lidí, dělá jejich hierarchii a stanoví lhůty jejich uspokojení, je tedy vždy kompromisem.

Politika a úsekové politiky se neliší nějakými zásadními, podstatnými charakteristikami. Nemohou existovat nezávisle jedna od druhé, aktivně na sebe působí. Liší se od sebe stupněm abstrakce a oblastí působení. Zatímco politika je nejvyšším stupněm zobecněni zájmů, úsekové politiky jsou nižším stupněm jejich zobecnění.

Dílčí úsekové politiky konkretizuji příslušné úsekové politiky, jejich cíle, a stanoví vlastní konkrétní cíle, které vycházejí z obecných cílů politiky. Jsou politice podřízeny, jsou nástrojem její realizace. Umožňují konkrétněji předvídat průběh procesů v určitých konkrétních situacích a obsahují konkrétnější návody pro činnost.

Jaroslav Bálek,   kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky