Politika jako umění

Těžiště této publikace spočívá v zabývání se teoretickými problémy politiky. Je však třeba míti na paměti, že praktická politika často nemá logiku, a je značně ovlivněna lidskou přirozeností. Dělají ji lidé, kteří mají různou inteligenci, různé vlastnosti a různé motivy. Proto se z hlediska logiky výkladu budeme nejdříve zabývat subjektivními faktory tvorby politiky.

O politice se také občas hovoří jako o umění a jistě to má své opodstatnění. Například Edvard Beneš uváděl, že politika je pro něj vědou ale také uměním. Podobně Lenin hovořil o politice nejen jako o vědě, ale i jako o umění. Max Weber byl názoru, že politika je umění nemožného.

Politika vyžaduje umět se správně orientovat ve složitých vztazích, uvědomovat si silné a slabé stránky svoje, spojenců i protivníka, porovnávat všechna pro a proti, pochopit příslušné mechanismy, správně zvážit podmínky i okamžiky pro provedení jednotlivých akcí. Na jedné straně využívat reálné rozpory mezi skupinami lidí a uvnitř nich, na straně druhé přihlížet k totožnosti určitých zájmů. V systému mnohotvárných rozporů rozeznat rozpory základní a druhořadé, antagonistické a neantagonistické. Hledat trvalé nebo dočasné spojence, rychle měnit formy a korigovat politickou linii v souladu s měnící se situací. Patří sem i propagandistické mistrovství, srozumitelnost politiky, získání dostatečné podpory. Důležité jsou samozřejmě i organizační schopnosti, dokázat vytvářet i rozsáhlý komplex organizačních opatření. Prokazovat rozhodnost, protože váhavost, pomalost a nerozhodnost v politice bývají často škodlivé a přináší prohru. Zatímco rychlé rozhodnutí, i když ne třeba nejlepší, může někdy vést alespoň k nějakým pozitivním výsledkům. K tomu jistě může přispět propracovaná teorie politiky, ale jen do určité míry. Důležité je nadání, politický instinkt, nadšení, prostě umění politiky.

Podle Masaryka politika má v sobě prvek poezie, má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření, utváření a komponování skutečného života. Vyžaduje značné míry fantazie, hroužení se do mysli své doby i do historie, vytušení směru společenského vývoje a vidění ideálu, ke kterému ten vývoj ukazuje, zkrátka něco básnického státníkovi neškodí, ale to je imaginace, ne fantastika nebo utopismus. Prostředky má stanovit rozum, ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie. I v politice jde podle Masaryka o rovnováhu rozumu a citu. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit.

Když už se na tomto místě zabýváme myšlenkami, co je politika, nesmíme zapomenout na Václava Havla. Podle něj je politika také nutně jako divadlo. Divadlo jako systém znaků oslovující lidskou bytost jako celek, oslovující ji jako člena komunity a vypovídající skrze mikro událost, do níž je vtělen, něco o velké události života a světa a uvádějící určitým způsobem do pohybu lidskou představivost i senzibilitu. Neumí si představit politiku, která by mohla být natrvalo úspěšná, aniž by si tyto věci neuvědomovala. Politika, která nemá začátek, střed a konec; expozici a posléze katarzi; gradaci, napětí a sugestivitu; především však onen přesah, který z konkrétní hry o konkrétních lidech dělá výpověď o světě jako celku; politika, která toto všechno nemá, je podle jeho pevného přesvědčení politikou vykastrovanou, jednonohou, bezzubou, a tudíž špatnou. Jako smysluplná se mu jeví politika, která ví, že není jedno, co následuje po čem, a že všechno musí mít svou posloupnost a řád, a která si také uvědomuje, že občan po čertech, dobře vnímá, zda politické jednání má svůj směr, svou strukturu, svou časoprostorovou logiku, svou gradaci, a tudíž i svou sugestivitu, či zda nic z toho nemá a je pouhým nestrukturovaným reagováním na nahodilé impulsy, které život přináší.

Je také známo, že například Fidel Castro chápal sám sebe teatrálně, jako herce na jevišti dějin. Někdy se také mluví o revolucionářích jako umělcích, kteří nanášejí své fresky na plátno dějin.

Bývalý poslanec Zdeněk Ondráček měl za to, že politika je umění a pokud se do ní někdo pustí, musí počítat s tím, že je to svého druhu umění, které vyžaduje jisté dovednosti. Především vyžaduje umět mluvit, správně volit slova. A občas je prý lepší i mlčet. O jednom ministrovi říkal, že je blekota, který rychleji mluví, než myslí. V 'civilu' by to asi bylo každému jedno, ale v politice se každá věta, každé slovíčko převrací tam a zpět a někdy je z toho mediální výstup, který možná ani neodpovídá původní myšlence autora. Politika je umění, a proto ji nemůže dělat každý Jouda, kterého vytáhnete před volbami z klobouku. Věřte, každá politická strana má svého Joudu. Jen ne každý je však vidět. Jedno přísloví říká: mlčeti zlato. To je však u ministra jen těžko realizovatelné.

Politiku lze také považovat za hru, v té by se ovšem, jako v každé jiné hře, mělo vyhrát anebo alespoň neprohrát. K tomu je třeba si vybrat dobré spoluhráče, jako když tvoříte fotbalový tým. Politik by tak měl být něco mezi trenérem a manažerem fotbalového týmu, něco jako kormidelník, který určuje směr, sílu, rozhodnost a rychlost. Být také psychologem mít schopnost sjednocovat rozdílné názory. Musí být organizátor a mít odvahu i riskovat a disponovat nutnou dávkou perspektivního vidění. Podniknout boj proti někomu, vyžaduje znát jeho taktiku, proto chytrý trenér zpravidla dopředu neprozradí sestavu a pokud ano, tak ji třeba na poslední chvíli ještě změní. Musí nalézt slabé a silné stránky a články protivníka. Jako ve fotbale, je-li slabinou protivníka levý obránce, pak taktika velí útočit právě přes něj. V ní někdy platí málo pravidel, ve sportu by za to byly červené a žluté karty, vyloučení, trestné body, v politice ne, lhaní, podpásovky, podrazy jsou součástí politických soubojů. Výsledek fotbalové hry se někdy může zdát být předem jasný, ale ve skutečnosti může být zcela překvapivý, neboť jak říkají někteří fotbal nemá logiku. A podobné platí jistě i pro politiku.

Srovnáváme-li politiku s fotbalem, pak fotbal je rychlý, zatímco politika pomalá, pak jí můžeme srovnat s pomalejší hrou, kterou jsou šachy – pro ně je typické pozvolné získávání pozic, zvětšování vlastního a zmenšování protivníkova prostoru, získávání a zbavování vlivu a vytváření tlaku, aby se dosáhlo těchto strategických cílů je třeba vytvořit odpovídající taktiku, která často spočívá ve vytvoření krátkodobých obětí nějaké figury. Na politické šachovnici jsou jako v šachu silné a slabé figury. Zkušený šachista si váží pěšce ve výhodném postavení stejně jako silné figury.

Každý šachista také ví, že hrozba je psychologicky účinnější než její uskutečnění. Někdy ji lze porovnat i s karetní hrou, jde tam o skrývání vlastních karet, blufování, triky, hrozeni, vabank. Za nejvyšší formu diplomacie se například považovala diplomacie za hranicí války, politika vabanku, o které se tvrdilo, že ji dokáže vést pouze takový politik, který ovládá hru hrozící konfliktem, a přitom nezaviní konflikt. Tuto politiku vedl například Allen Dulles. Možná, že jí měl vést i Beneš v době Mnichova i únorových událostí. Možná, že o něco takového se snažil i Dubček, ale tomu to nevyšlo, jak o tom bude ještě v dalším hovořeno.

Z bible je znám případ, že velký silák Goliáš byl poražen malým Davidem. Tím všechny neuvěřitelně překvapil. Porazil ho proto, že nepřistoupil na hru silnějšího, použil prak. S tím nikdo nepočítal, protože se v těch bojích nepoužíval. Změnil tak pravidla, podle kterých hraje silnější. Podobně třeba Rusko muselo odejít z Afganistánu a Američané z Vietnamu, protože tam probíhala partyzánská válka čili boj jinými prostředky, než na jaké byli zvyklí.

V politice a vojenství může mít i velký význam lest. Klasický je případ z dávné historie, kdy se podařilo dobýt Tróju až po deseti letech oblehání, tak že útočníci umístili vojáky do trupu obrovského dřevěného koně, kterého Trójané omylem považovali za dar a vtáhli jej za nedobytné hradby. Také Žižka dokázal svým umem porážet mnohem větší vojska, než bylo jeho, například využíváním časového náskoku, počasí, terénu, vybíráním si bojiště, bojovou písní ale i realismem.

Okolo Mnichova to bylo celé jako karetní hra, při které se blafovalo, a my karty na stůl položili předčasně. Hitler tady byl bezpochyby silný hráč. V politice rozhodují silní hráči, dobří karetní hráči. Je třeba na to mít nadání. V kartách je třeba vyhrát, nemalou úlohu v tom hraje používání fint, vzájemná podpora hráčů, držení vysokých karet a přebíjení jimi ostatních, mít v rukou trumfy a ty ve správnou chvíli použít, přitom zbavování se nízkých karet, aby v rukou nezůstala poslední karta, tak zvaný Černý Petr. A v politice je tomu zcela jistě obdobně. Panovník musí mít určité vlastnosti. Musí být silný, ne slabý, nese odpovědnost za národ. Nesmí býtposera, musí mít vizi a charisma, umění se spojovat s jinými i dělat intriky, musí být bojovník, ne hned utíkat z boje. Někteří na to nemají schopnosti. Bitva nemusí znamenat rozhodnutí války, pokud lze pokračovat v boji. První bitva bývá dosti důležitá, to je jako když se dá první gól ve fotbale, dodá to sebevědomí a určí další ráz hry. Někdy ale bitvu nemusí někdo vyhrát, může skončit remízou.

A třeba takový Edvard Beneš. Toho lze asi spíše považovat za zákulisního hráče než za leadera. K tomu mu podle mnohých chybělo charisma a patrně i odvaha. Politik musí také být jako šachista a mít vše promyšleno několik tahů dopředu se všemi možnými alternativami a možnostmi. Jako karetní hráč spolupracovat s ostatními, blafovat, někdy všechno vsadit na jednu kartu, hrát durcha nebo betla. Nebo jako boxer, někdy dát ránu pěstí a jako fotbalista i občas zafaulovat. Možná, že to nevěděl nebo neuměl, protože nehrál karty, na druhé straně, ale byl aktivní fotbalista, tak některé tyto poznatky jistě mohl uplatnit i v politice. V této souvislosti lze zmínit například výrok bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka: "Sakra, když hraješ šachy, jde o figury a pěšáka kvůli figuře musíš obětovat." Na druhé straně takový postoj, pokud se nesprávně použije, může samozřejmě způsobit i mnoho zla, tak tomu právě bylo i v době Barákovy éry.

Jako souboj relativně větších hráčů lze také chápat například únorové události roku 1948 v Československu. Jedním z nich byl Beneš, který podle řady podkladů řídil demisí ministrů z pozadí. On sám v té době už neměl potřebnou sílu a energii. V roce 1947 ho postihuje druhá mozková mrtvice, poté se z něj podle svědků stal jiný člověk, byl méně houževnatý a ustupoval většímu nátlaku. To ovlivnilo i jeho činnost ve vlastních krizových dnech. Rovněž neměl žádné silné spoluhráče, o které by se mohl opřít. Naproti tomu měl velmi silné protihráče, například v Čechách Gottwalda a Zápotockého, na Slovensku Husáka a v zahraničí Stalina.

U nás se často hrála dvojí hra, navenek se předstírala loajalita a uvnitř se cítilo a někdy i konalo něco jiného. Dějiny tak nebyly černobílé, zvláště u politiků ve vysokých funkcích byla někdy hranice mezi hájením českých národních zájmů a jejich zrazováním poněkud nezřetelná. Lidský život je mnohovrstevný. Nikdo není bílý či černý. V životě se pořád učíme, jsme stavěni do různých životních situací. Stejně takový byli i velikáni našich národních dějin, i oni žili svůj mnohovrstevný život. V historii jsou vždy různé možnosti, různé alternativy, a historie obecně stojí na přijetí určitých rozhodnutí, které dělá právě politika. Dějiny tak v žádném případě nebyly černobílé. A jejich paradoxy například geniálním způsobem zobrazil Jaroslav Hašek. Možná, že nám více než Shakespearovy tragédie sedí Haškův humor.

V našich dějinách mezi velké politické hráče patřil určitě také Gustav Husák. Třeba Antonín Novotný jistě nepatřil mezi Husákovi příznivce, ale uznával jeho přednosti. Přiznával, že poznal sám na sobě, že je profesionál, který umí počítat a čekat. Zejména oceňoval, že znal dokonale techniku politiky, vyznal se v ní lépe než všichni ostatní a věděl, že při střetech je nutné nejdříve vyvolat tlak na určitá řešení. To předvedl například ve slovenském Martině při oslavách 100. výročí vzniku Matice slovenské, kde stál v zákulisí celé akce proti Novotnému. Jeho síla byla ve správném odhadu času a potřeb situace. Věděl, že politický úspěch spočívá v přípravě a vytvoření takového psychologicky politického momentu, bez něhož by veškerá snaha byla marná, například ve spoluvytváření takové krizové situace, která vylučovala možnost odolat tlakům na uskutečnění jeho vysněné federalizace. V roce 1968 Husák podle Novotného z politického hlediska sehrál báječnou partii, neboť podporoval Dubčeka jen tak dlouho, dokud dělal stranickou politiku.

V politice také často závisí na detailech a během okamžiku může dojít k zásadním změnám. Příkladem může být předseda československé vlády Ladislav Adamec, který zcela ztratil jakoukoliv popularitu svým vystoupením na velké manifestaci pořádané Občanských fórem na Letenské pláni v listopadu 1989. Přivítal ho tam velký aplaus, ale jeho bezbarvé vystoupení plné frází, jako by mluvil na stranické schůzi, vedlo k tomu, že ho dav vypískal. Tady mezi velkým potleskem a velkým pískotem bylo jen několik minut a ty také významně přivodily konec jeho politické kariéry a ovlivnily i další vývoj v Československu.

Někdy může o dalším politickém vývoji rozhodnout náhoda, jako vůbec i o zrození, životě i úmrtí člověka. Například nemusí rozhodovat program a dlouhodobá činnost, ale jednorázová předvolební diskuse, kdy chvilková nahodilost může vše rozhodnout. Jako ve fotbale existuje náhoda, kdy slabší tým může porazit silnějšího. Také mají vliv sympatie, vkus a různé subjektivní vlivy. Marx kdysi napsal Kugelmannovi, že by dějiny měly velmi mystický ráz, kdyby nahodilosti nehrály žádnou úlohu.

Lze uvést i příklad z československých dějin. Jeden z předních ekonomů, jehož jméno se vyvolávalo na náměstích v roce 1989, aby byl předsedou vlády nebo šel dokonce na Hrad, aniž většina lidí měla tušení, o koho jde, když měl jít na jednání, kde se jednalo o složení vlády, jel údajně na jednání s Lenártem a pověřil tajemníka, aby do Občanského fóra někoho poslal. Ten to učinil a poslal tam Klause a Dlouhého a tím vlastně rozhodl o dalším vývoji. Když přijel od Lenárta, již byla vláda z ekonomických ministrů složena. A tak se stal Václav Klaus ministrem financí a Vladimír Dlouhý předsedou Státní plánovací komise. Přitom Adamec je do vlády nechtěl, byl přesvědčen, že nemůžou řídit národní hospodářství a že můžou způsobit katastrofu, rozpad fabrik a inflaci. A neměl nakonec pravdu? Klaus byl dokonce již 26. listopadu na jednání mezi Adamcem a Havlem a jejich delegacemi. To bylo samo o sobě dosti zvláštní, protože Klaus do té doby stál mimo jakékoli struktury jak komunistické, tak i chartistické. Havel zřejmě slyšel jeho jméno poprvé, a tak si je nepamatoval a představoval ho na jednání jako doktora Volfa.

Podobně lze hovořit o určité náhodě například ohledně událostí v roce 1938. Tehdy němečtí velitelé, pověření prováděním případných válečných operací proti Československu, měli nepříznivý úsudek o vyhlídkách německých vojsk. Kdyby byla vstoupila do války Francie, tak byli přesvědčeni, že válka by byla pro Německo přímo katastrofální. Rozhodli se proto předejít katastrofě odstraněním Hitlera. Všechno už bylo připraveno na večer 14. září 1938, kdy se měl vrátit do Berlína ze

sjezdu strany v Norimberku. Těsně předtím ale došla zpráva z prezídia

britské vlády, že britský ministerský předseda Chamberlain se příštího dne setká s Hitlerem, čímž nebezpečí války ustoupilo do pozadí a od plánu se upustilo. Když Hitler obdržel tuto zprávu, odletěl z Norimberku nikoliv do Berlína, ale do Berchtesgadenu, a tak unikl spáru spiknutí. Kdyby byl Chamberlain odložil svou návštěvu u Hitlera nebo kdyby zpráva o tom byla jenom o jeden den později, byl by býval s největší pravděpodobností sesazen a bylo zabráněno válce.

Nabízí se tak otázka, jaký by vlastně měl být dobrý politik? Jaké by měl mít vlastnosti a schopnosti? Dnes se říká, jaké má mít vlastnosti ředitel podniku, podnikatel, sportovec, herec, a ucházíte-li se někde o místo nejposlednějšího referenta, budete jistě vyplňovat x dotazníků a na cokoliv testován. Politik žádné pohovory nedělá a testy nevyplňuje. V dnešní době si hodně lidí myslí, že úspěšným politikem může být kdokoliv, prezidentem může být fotbalista, protože dal gól nebo zpěvák, protože krásně zpívá. Ale rozhodně tomu tak není, i když jsou známy země, kde herec dělal prezidenta a počínal si velmi úspěšně.

Mnohdy si člověk mezi politiky nevybere, jako když má v televizi množství programů a pak se v novinách dočte, že největší sledovanost měla nějaká hrozná kravina, ale jen proto, že na ostatních kanálech byly ještě větší pitomosti, podobně v politice mezi stranami nebo v rámci stran pak platí pravidlo volby menšího zla.

Podle Machiavelliho vladař má být silný jako lev ale také mazaný jako liška. Podle Edvarda Beneše dobrý politik musí být vědcem, umělcem, psychologem, filozofem. Politika byla vždy bojem a správné rozpoznání existující reality dnešní a možné reality zítřejší může být zásadní.

Politik musí mít kromě velkých znalostí a zkušeností i nadání. Být vynikajícím politikem se asi nelze naučit, musí to být vrozené, musí se s tím člověk narodit, to hlavní mu musí být dáno, jak se říká, od boha. Důležitý je talent a politický instinkt, schopnost analýzy, a především velká touha vést, být lídrem a mít proto vše velkou vášeň.Úspěšná politika musí být spojena právě s osobní vášní. Úspěšným politikem nemůže být každý, stejně jako nemůže být úspěšným fotbalistou nebo hercem. V nepolitických sférách bychom našli jistě dosti lidí s politickým talentem, kteří by se možná v případě potřeby dokázali velmi rychle zorientovat v politických vztazích. Většinou jim, ale chybí to podstatné, totiž jakási nezbytná vůle k moci. Bez ní se významnější politika provozovat nedá. Vůdcem buď někdo je, nebo není. Ten se pozná na první pohled, značným sebevědomím, zřejmou touhou, nebo můžeme říci vůlí po moci. Být skrytým hráčem v pozadí určitě nejde. Jen sebevědomému lídrovi totiž lidé uvěří.

Podle Machiavelliho dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená, připomínal Liviuse, který ukazoval, že když lid neměl vůdce, neuměl odpovědět, ne že by lid neměl co odpovědět, ale neměl ústa, která by myšlenku vyslovila.

A k tomu samozřejmě patří i učení, vždyť politice se musí člověk také učit, a snad ještě tvrději než ostatním profesím.

Jestliže jsme v předcházejícím srovnávali politika s fotbalovým trenérem, tak tady můžeme uvést ještě jednu analogii, i kdyby byl sebelepší a mužstvo prohrávalo, tak je neúspěšný a bude propuštěn. Tady lze plně souhlasit s jedním americkým rčením, že v politice není nic tak neúspěšného jako neúspěch a nic tak úspěšného jako úspěch.

Politik nesmí být ustrašený, musí být dosti sebevědomý a odvážný. V této souvislosti z českých dějin můžeme poukázat například na Masaryka, který to dostatečně prokazoval. Založil časopis "Athenaeum" a na jeho stránkách na sebe poprvé významněji upozornil. Do veřejného života vstoupil tím, že v časopise zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek – Rukopisů zelenohorského a královédvorského, a tak se pro velkou část českých vlastenců, jako byl Jan Neruda, Eliška Krásnohorská a Adolf Heyduk, stal vlastizrádcem. Rozzlobil také některé významné politiky jako například Julia Grégra, kteří mu vytýkali, že on a jeho přátele neustále a vytrvale zneklidňují tehdejší politickou scénu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Pro velkou kritiku se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení. Později se zasadil o obnovení procesu s Leopoldem Hilsnerem a vystoupil proti antisemitským pověrám. Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu ze země. Tyto akce jej na druhé straně, ale také velmi zviditelnily a stal se známým. No a vznik Československa, to byl také velký kus odvahy. Vždyť ještě nedlouho před vypuknutím první světové války jen málokdo očekával rozpad rakousko-uherské monarchie. Podle řady dokladů si zánik mocnářství naprostá většina Čechů nepřála. Situace se zásadně změnila po rozpoutání válečného konfliktu. Přesto zůstal Masaryk ve svém rozhodnutí řešit českou otázku bez Rakousko-Uherska po dlouhou dobu osamocen. Zdálo se to být i vlivem vývoje situace na frontách příliš riskantní a nejisté. Významný byl Masarykův projev v Ženevě při příležitosti 500. výročí upálení mistra Jana Husa, tam se vyslovil pro československou samostatnost a rozbití habsburské monarchie. Vrchní velitelství rakousko-uherské armády na něj vydalo zatykač.

No a politik by také neměl být nudný patron, ale mít charisma. A když už jsme zmiňovali Masaryka, tak ten měl charisma určitě velké a asi i pro ženy. Ještě v osmdesáti letech psal zamilované dopisy a v třiaosmdesáti jezdil na koni.

Později vedoucí představitelé KSČbyli profesionální politici, politika byla celý jejich život a dobře jí rozuměli a věděli co vyžaduje. Po získání moci byli ovládnuti strachem a intrikami, řada z nich byla popravena a jedna část vedení zatýkala jinou. Nejdéle z nich působící Antonín Novotný neměl asi zrovna vysloveně zjevné kladné vlastnosti potřebné pro politika. Nebyl dobrý řečník, projevy předčítal, a přitom ještě dělal chyby. Říkalo se o něm, že mu chybí vzdělání a není marxisticky sečtělý. Co mu však bezpochyby šlo, byla politika dělaná z pozadí, na vedoucí místa prý dával kádry s podprůměrnými schopnostmi, takové, kteří ho nemohli přerůst nebo ty, kteří měli kádrové závady, o kterých věděl a mohl je tak držet v šachu, kteří mu za to byli vděční. Umně využíval i informace od tajných služeb. Někteří říkali, že z podobných příčin si vybral i Dubčeka za tajemníka ÚV KSČ a potom za prvního tajemníka UV KSS. Mladé, nastupující ctižádostivé politiky, se snažil zkorumpovat lákavou nabídkou kariéry.

Často se však i dlouhodobě dostávají k moci lidé, o kterých by to nikdo nepředpokládal, zdá se, že nemají nejen charisma, ale ani předpoklady pro tuto činnost. Z relativně nevýznamné funkce, kterou získají, udělají postupně zásadní funkci. Mohou postupovat vpřed malými, někdy neviditelnými, ale stálými kroky, často včetně zákulisních operací. Sem možná patřil i Stalin, u nás třeba Novotný nebo Dubček. Z toho vyplývá, že i nevýrazné politiky nelze podceňovat. I oni mohou významně zasáhnout do historie. Někdy také lze získat důležité místo jako určitý kompromis mezi jinými silnými kandidáty, zvolením takového, který nikomu nevadí a nikoho neohrožuje. Naopak je-li slabé vedení bez výraznější osobnosti, může platit výrok mezi slepými jednooký králem.

Po Novotném se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandr Dubček. Ten údajně funkci prvního tajemníka vůbec nechtěl, necítil se na takovou funkci dost připraven a schopen. Na něho byly různé názory. Někteří ho veřejně oslavovali jako socialistického mesiáše, člověka, který objevil nové cesty k socialismu, lepšímu, spravedlivějšímu, demokratickému, lidskému. Okolo Dubčeka se začala stavět gloriola velkého novátora, moderního politika. Jiní jej naopak považovali za neschopného, neumějícího provádět analýzu a syntézu. Byl špatný řečník a někdy nebylo ani jasné, co vlastně říká. Z papíru četl nekonečně dlouhé a nic neříkající věty, lidé mu přestávali rozumět. Havel mu později několikrát radil, aby svoje projevy nečetl, ale ten to nechtěl pochopit.

Nesrozumitelnost platila i v mezinárodních jednáních. Předseda sovětské vlády Kosygin říkal o Dubčekovi, my mu vůbec nerozumíme, něco slíbí, ale nakonec to je jinak. Vždyť my vůbec nechápeme, co nám vlastně říká.

Pravděpodobně bylo třeba i lepších vyjednávacích schopností. Říká se, a asi i určitě po právu, že mistrovský vyjednávač může dosáhnout toho, co nikdo jiný nemůže. To je určitě velmi důležitá vlastnost politika. Dubček, ale třeba na rozdíl od Husáka, zdá se nebyl moc dobrý vyjednávač.

Antonín Novotný ve svých memoárech došel k názoru, že Husák na tom byl z dosavadních komunistických prezidentů a prvních tajemníků, nejhůř, neboť neměl ve straně rovnocenného partnera. V celých svých dějinách neměla strana tak zoufalý kádr vysokých funkcionářů jako tehdy. Novotný se cítil zcela oprávněn to hodnotit, protože sám dobře znal jejich osobní i politické kvality. Gottwald, Zápotocký i oni měli těžkou konkurenci, protože podle něj takový Široký, Nosek, Nejedlý, Kopecký, Ďuriš a řada dalších mohli zastávat funkci prvního tajemníka okamžitě.

Generálním tajemníkem ÚV KSČ byl po nemocném Gustavu Husákovi v roce 1987 zvolen dlouholetý aparátčík, konzervativní MiloušJakeš. Podle bývalého tajemníka ústředního výboru KSČ a člena moskevských srpnových jednání Zdeňka Mlynáře byl Jakeš přímým sovětským agentem. Jeho vlastnosti charakterizoval také jiný, velmi vysoký stranický funkcionář, Miroslav Štěpán takto: neobratnost, váhavost, nerozhodnost, teoretická povrchnost, nechuť něco měnit, člověk, s nímž a proti jeho vůli, se dal socialismus v Československu zničit bez větších problémů.

Charizmatičtí vůdci se objevují nejčastěji v období krizí. Mají schopnost získat si přízeň davu a množství stoupenců, kteří jsou s nimi spojeni silnou citovou vazbou. Někdy jsou vnímáni jako něco nadpřirozeného, a i se slepě věří jejich tvrzením, jsou považováni za neomylné a nezpochybnitelné.

Po listopadu 1989 se u nás v politice pohybovala řada lidí. Většinou to byli amatéři, ale neznamená to však, že musí být horší než profesionálové, kteří se politikou zabývají zpravidla od mládí a na plný úvazek, získají tím velkou praxi a konexe, tím mají velkou výhodu. Oproti tomu amatér, pokud má velký talent a dobré teoretické znalosti, může zazářit na politickém poli a porazit profesionály. V Chartě a disentu byli bývalí politici, a i ti co jimi nebyli, se vlastně po celé období v různé míře zabývali politikou. Získali moc, spadla jim do klína, ale hned ji zase předali lidem mimo Chartu, takže byli vlastně u moci jen nepatrnou dobu. Ihned po 17. listopadu 1989 vstoupila do politiky řada osobností mimo Chartu a rychle získávala vliv.

Objevily se nové silné osobnosti konkurující Chartě, Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus a Miloš Zeman v Čechách a Vladimír Mečiar na Slovensku. Oni byli něco, jak říkal Nietsche der Schauspieler. To je veřejný činitel, který musí být stále středem pozornosti veřejnosti, mít její obdiv a uznání, stále potřebuje diváky a co nejširší publikum. Patřili k těm geniálním politikům, které se rodí jednou za řadu let a nikdo je neporazí. Sem patřil, ale například i Husák a Havel. Přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Před nimi nebyl žádný program dalšího vývoje, oni dokázali na něm pracovat. Vytvořili štáby pracovitých a schopných spolupracovníků a klasické politické strany.

Klaus postupně všechny převálcoval, zatímco ostatní jen planě diskutovali, tak psal články, jezdil mezi lidi, objížděl regiony, měl svou vizi, kterou dokázal prosadit. Koukali na něj s otevřenou pusou, neschopni mu výrazněji oponovat. Občanské fórum se jej snažilo zbavit i pro jeho ambice. Havel jako prezident dostal od Občanského fóra úkol říci mu, že nebude ministrem financí, ale předsedou Národní banky. Havel, ale tady byl neúspěšný. Klaus to odmítnul a ani později se Havlovi nepodařilo jej dostat z vlády. Dokázal prosadit svou reformu ve vládě sám, popřípadě s lidmi, které si sám do vlády dosadil. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu – Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. S touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky, kterým byl 5 let a později 10 let prezidentem.

Podobně silným politikem, který všechny převálcoval, byl i Miloš Zeman. Ten vystoupil na velké demonstraci v listopadu 1989 na Letenské pláni mezi předsedou komunistické vlády a vůdci Charty včetně Václava Havla. Jak se tam dostal, jako vcelku zcela neznámý člověk, stojící mimo jakoukoliv organizaci, je asi velkou záhadou. Ve svém vystoupení jistě zaujal, i když tam uvedl některé nepravdivé údaje, které ale radikalizovaly zúčastněné davy. To také odstartovalo jeho kariéru. V období revoluce roku 1989 se aktivně zapojil do Občanského fóra, v jeho středolevém proudu. Osm let byl předsedou České sociálně demokratické strany, 4 roky předsedou vlády a 10 let prezidentem.

Dobrý politik by se měl také, pokud možno, snažit vyhnout některým subjektivním chybám, mezi, které patří například sebeuspokojení, nedostatečné zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností, předbíhání vývoje, stanovení nereálných cílů a nepřiměřených nástrojů, porušování vnitřní demokracie, oslabování ideologické a politické práce, nedůkladné rozpracování usnesení důležitých jednání, pozdní reakce na noknihy  vé jevy., nesourodost, politická nejednotnost a existující slabost vedení. V praxi se to často neděje a oblíbeným politikům to jakoby prochází a je odpuštěno. Na to by však neměli moc spoléhat, protože, jak říká lidová moudrost: boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Jaroslav Bálek,  kapitola z  knihy Politika teoreticky i prakticky