Politika jako věda

 I když politická činnost lidí vystupuje jako jejich subjektivní úsilí, které vědomě směřuje k určitým cílům, nejde o činnost libovolnou. Není prostým shlukem nahodilých jevů a procesů. V jejím průběhu vznikají a prosazují se některé vnitřní, podstatné, relativně stálé a opakovatelné jevy, vztahy a souvislosti, které představují zákony vývoje politiky.

Důležitou otázkou, mající význam nejen pro teorii, ale zejména pro praxi, je vymezení správného vztahu mezi teorii a praxí politiky. Politika jako věda často není s to dávat doporučení, pokud jde o určité konkrétní otázky. Nelze si ji představovat jako sborník hotových receptů, ve kterém může politik nalézt všechna potřebná doporučení k té či oné otázce. Zpravidla nejsou takové situace, kdy by si mohli politici, bez náročné analýzy problému a hledání optimálního řešení, vzít z poličky knihu, otevřít ji na příslušné straně a dostat konkrétní doporučení k nějaké dílčí otázce. Politická teorie by měla dávat něco více, zejména vyzbrojovat přístupy k libovolným otázkám metodologií. Politická praxe však potřebuje o něco víc než jen metodologii přístupu k určitým otázkám. Bude-li šachista přistupovat k partii se silným soupeřem, jen těžko dosáhne úspěchu pouze se znalostí základních zásad a metod šachové hry. Bude-li hrát korespondenčně, jistě přistoupí k poličce a otevře ji na příslušné straně, aby hledal konkrétní doporučení k určité dílčí otázce, ať již půjde o teorii zahájení, strategii a taktiku střední hry nebo teorii koncovek. Toto doporučení však vždy nenajde, neboť šachová hra je složitá a čítá množství různých variant vývoje. Společnost je však nepoměrně složitější a teorie konkrétní doporučení na všechny konkrétní dílčí možnosti vývoje samozřejmě dát nemůže. Politická věda by měla dát praktické politice základní doporučení, které se budou ovšem lišit svou konkrétností podle specifik těchto doporučení. Praxe je mnohem konkrétnější, mnohostrannější a složitější než teorie a v důsledku toho naráží na řadu problémů a překážek, které teorie nemůže vždy postihnout. Význam politické vědy by se měl projevit v koncepčních otázkách, které se realizují především při vypracování strategie a taktiky.

Mezi teorií a praxí existuje dialekticky rozporná jednota. Teorie odráží praxi, ale odráží ji zevšeobecněně, vybráním obecných tendencí vývoje. Jednota teorie a praxe není jednou provždy daná. Vývoj praxe i vědeckého poznání vytváří stále nové rozpory a novou jednotu, což vyžaduje nové způsoby řešení. Současná praxe přináší nové problémy, na které musí teorie reagovat a do hloubky je propracovávat. Chybou by bylo odtrhávat teorii od praxe, narušovat jejich jednotu, chápat ji zkresleně, přeceňovat v tomto vztahu význam teorie. Každá teorie v nejlepším případě jen nastiňuje to základní, obecné, jen přibližně zachycuje celou složitost života. Navíc praxe musí řešit i ty otázky, na něž teorie dosud nedává odpověď, nebo alespoň ne odpověď jednoznačnou.

Přechod od teorie k praxi je přechod od abstraktního ke konkrétnímu, od obecného k jednotlivému, od podstaty k jevu, není bezprostřední shodou, totožností všeobecných závěrů teorie a konkrétních jevů života. Praktická politika může mít v některých případech kompromisní charakter. V praxi lze v určitých případech dělat kompromisy, v teorii však nikoliv. Je třeba dosáhnout vyššího stupně jednoty teorie a praxe. Soustřeďovat síly věd na řešení nejzávažnějších témat, zásadních praktických problémů, na druhé straně překonávat tendence scholastického teoretizování. To platí obecně, a tedy i pro práci společenských věd, které jsou teoretickým zázemím politiky.

Podíváme-li se do historie, pak snahou teorie bylo dát praktické politice pravidla jednání, základní poučky, návody. Teorie nebyla nějakým samoúčelem, ale prostředkem k dosažení účelu, uplatněním jejich výsledků v praxi. Již Aristoteles označoval politiku za královskou vědu. Teorie v řeckém světě měla vůbec významné postavení a ani politika nebyla výjimkou. Jelikož u ní docházelo k určitým opakováním v rámci omezené řady možností vyvolávala kritické úsudky k její tvorbě.

Později Machiavelli považoval politiku za učení o moci, které má dávat vládcům rady, například jak si udržet moc nebo sjednotit Itálii. O politice jako vědě hovoří také například Edvard Beneš. Podle Masaryka bude politika čím dál více vědou a bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná veliká a slušná politika. Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný a moudrý. Zdůrazňoval, že i když jde o sebe vzrušivější politickou situací, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat, to musí být přesné jako matematika, cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Dokonce spolu s Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem zformuloval nový politický směr realismus, který prosazoval, podle jejich slov, přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice.

Politická věda zkoumá vztahy mezi velkými skupinami lidí, patří tedy do skupiny společenských věd. Politické vztahy jsou vždy historicky určeny a teorie je zkoumá v jejich dějinném vývoji. Je proto také vědou historickou.

Politika se stává vědou, a nyní jde především o to, dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech. Užitečné je pátrat po teoretických kořenech každé otázky, neboť si nelze plně ujasnit žádnou chybu, tedy ani chybu politickou, nejsou-li vypátrány teoretické kořeny chyby.

V minulých stoletích se v souvislosti s teoretickými i praktickými otázkami politiky užívaly například pojmy jako naivní dialektika, idealistická dialektika, realistická dialektika, materialistická dialektika, oportunismus, utopický socialismus, pseudosocialistický, vulgárně materialistický, pozitivistický, naivně revoluční, sektářský. Dnes se mnohdy diskuze scvrkne na výrazy jako idiot nebo v lepším případě pitomec. Čili celé to zhrublo a zjednodušilo se. Dříve byla řada teoretiků a filozofů, zabývajících se tímto problémem. Předháněli se v polemickém mistrovství, vedli teoretické spory, snažili se využívat k polemice logiku, vědecké kategorie. Proč dnes ne? Buď se tím zabývá méně fundovaných lidí, nebo politici jsou skutečně pitomci a diskutovat s nimi na nějaké úrovni nemá smysl. Působí tu rovněž sociální sítě, kde se ke všemu vyjadřují lidé zpravidla ne na základě nějaké analýzy, ale na základě osobních pocitů.

Na mnohé zásadní otázky se setkáváme s odlišnými, až protichůdnými názory. Například na pojetí a předmět politické vědy, až po názory popírající tuto vědu. Rovněž nejsou vymezeny kategorie politiky, její pojmy, metoda, zákonitosti. Není vypracován komplexní ucelený teoretický systém politiky použitelný pro praxi. Vývoj stále více ukazuje na nutnost přistoupit k soustavnějšímu a hlubšímu propracování teoretických otázek. Důležité je i široce diskutovat o této problematice, neboť to přispívá k možnosti vyvarovat se budoucích chyb v praxi. Správná politika nás neochrání před rizikem možných ztrát, ale je podmínkou, bez níž nelze, dosáhnout trvalejšího úspěchu. A k tomu musí vydatně napomáhat právě politická věda.

Dělat politiku ale není vůbec jednoduché. Ta má, jak už bylo zmíněno, objektivní zákonitosti a zákony, vlastní logiku vývoje, je vědou.A vědecká politika se opírá o celý komplex poznaných zákonů společenského vývoje a faktů reálné skutečnosti, proniká do podstaty společenských procesů. Vyžaduje analýzu, co nejpřesnější, objektivně ověřitelné zvážení vzájemného poměru všech sil tuzemských i zahraničních a konkrétních zvláštností každé historické situace. A také jistě prognózu, aby šla před událostmi a nebyla jimi neuvědoměle vláčena za sebou. Obtížné, tak může být zejména orientovat se v zájmech, protože některé jsou objektivní, jiné subjektivní, některé jsou zřejmé, jiné skryté, některé dlouhodobé, jiné krátkodobé. Zásadní je určení hlavního článku v řetězu událostí, nalezení rozporu, jehož řešení by způsobilo posun dopředu, poznání rozporů, které se budou zostřovat a které naopak budou ztrácet na významu. No a pak samozřejmě stanovení strategie a taktiky, vytýčení obecných a dílčích cílů.

Praktická hospodářská politika bez vlastní teorie není možná, zrovna jako např. cenová politika bez teorie cen, finanční a úvěrová politika bez finanční vědy, zahraničně obchodní politika bez teorie zahraničního obchodu apod. Správné stanovení cílů a nástrojů jejich dosažení, strategie a taktiky se nemůže obejít bez pomoci vědy. Teorie proto musí mnohem šířeji a hlouběji rozebírat problémy, které byly roztříštěny mezi celou řadu disciplín, nebo vůbec nebyly zkoumány.

Vzrůstající závislost vývoje společnosti od uvědomělé činnosti lidí vytváří nebezpečí, že se objeví nejrůznější subjektivistické tendence, tady právě získává velký význam vědecké zdůvodnění politiky.

Jaroslav Bálek,   kapitola z knihy  Politika teoreticky i prakticky