Strategie a taktika politiky

Problematika cílů úzce souvisí se strategii a taktikou. Politika se skládá ze strategie, která stanoví dlouhodobější cíle včetně dlouhodobějšího plánu k jejich dosažení. Patří sem například některé zásadní otázky, jako určení hlavního článku v řetězu událostí, hledání dlouhodobějších spojenců a využívání rozporů. Tady by měl být politik vizionář. Che Guevara ve svých teoretických zápiscích, které psal také v pražské kavárně Slávie, poměrně trefně píše, že stratég je generál, ten, kdo má přehled o celém bojišti. Stratég stojí na vrcholu kopce a jeho úkolem je určit nejlepší místo k zahájení a rozvinutí akce. Je třeba vědět, kde se nachází Herzland, srdce bitevního pole. Kdo dobude tohle životní centrum, vyhraje všechny bitvy. Zvítězí! Stratég se nesmí zmýlit. Stěžejní politický úkol se ovšem může měnit podle konkrétní situace.

Politika se skládá také z taktiky, která určuje konkrétní cesty k dosažení těchto cílů. Rozumí se její politický postup, charakter, směr, metody politické činnosti. Má přesně určit politické počínání vzhledem k novým úkolům nebo vzhledem k nové politické situaci. Na obdobnou situaci může často připadat jiný taktický postup vzhledem k odlišným podmínkám i době.

A jestliže strategie vyžaduje vizionářství, tak taktika zase vyžaduje pragmatismus. Strategie směřuje k dosažení dlouhodobého plánu, k dosažení dlouhodobého cíle a tento cíl také definuje. Taktika je soubor konkrétních činností, které s použitím určitých konkrétních taktických metod, uplatněných v konkrétním čase a za konkrétní situace, slouží k dosažení cíle.

Přesná hranice mezi strategii a taktikou neexistuje. Zatímco strategie se tak často nemění, tak taktika musí být dosti pružná, rychle reagovat na změnu objektivní situace, nalézat jinou cestu k cíli, jestliže se ukázalo, že dosavadní cesta je v daném období neúčelná, nebo dokonce nemožná. Měla by pružně měnit všechny formy boje i organizace, přicházet s novými formami, starým formám dávat nový obsah, podle situace nahrazovat jedny formy druhými. Už Švejk věděl, že situace se na bojišti mění každou chvíli a kdo se opozdí jako Napoleon u Waterloo o pět minut, je v koncích s celou svou slávou.

Základní strategické cíle tvoří základní linii politiky. Někdy je obtížné stanovit přesnou hranici mezi strategickým a taktickým cílem. Strategický cíl je oproti taktickému obecnější, k jeho splnění existuje několik taktických cílů, z nichž politika vybírá optimální. Například strategický cíl dosažení vyrovnaného státního rozpočtu se může skládat z taktického cíle zvýšení či snížení některých daní, který zase může být strategickým cílem vůči možným taktickým cílům, jako například zvýšení nebo snížení určitých dotací a subvencí.

Vyjdeme-li z logiky stromu cílů, pak cíle na nižší hierarchické úrovni lze považovat za taktické vůči cílům na vyšší hierarchické úrovni, které konkretizuji. Naopak zase tento vyšší cíl lze považovat za strategický vůči svým nižším cílům.

Strategie a taktika by měly být zapracovány do programu politické strany. Například jaké místo strana ve společnosti zaujímá a jaké je její postavení ve státě, jaký význam a smysl má její činnost a v jakém směru má pokračovat, vysvětlení, v jakém poměru je k ostatním politickým stranám, a jak se má chovat k zájmům a snahám ostatních skupin, rovněž i některé praktické požadavky strany, hesla a jejich výklad a rozpracování do ostatních částí programu. Stanovit, co je nejdůležitější věcí současné etapy, co to znamená pro společnost a k čemu to vede. Vhodné může být i případně podložit myšlenky vědecky.

Důležité je nevyvolávat zmatek a tady mají bezesporu velký význam správná taktická hesla, kterých by nemělo být moc a měla ukazovat, co je v určitém okamžiku hlavní. Co nejpřesněji, nejpromyšleněji a nejúplněji vyjádřit taktiku. Brát přitom v úvahu, že všechno je relativní, všechno plyne a mění se.

Podíváme-li se do české historie, pak třeba takový Masaryk se strategií a taktikou uměl dobře zacházet. Na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska. V této souvislosti lze také upozornit na již předchozí změnu strategie u Františka Palackého, který svůj postoj, kdyby nebylo Rakouska, museli bychom jej vytvořit, změnil na byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.

Masaryk k prosazení své strategie také dokázal uskutečnit vhodné cesty, úspěšnou taktiku. Uviděl například velký význam armády.Je důležité hledat hlavní článek, tím právě v té době asi byla armáda. Dokázal také využít rozpory mezi velmocemi vyplývající z války, a to i s ohledem na jejich zájmy v poválečném uspořádání. Orientace nového státu na Francii, Anglii a USA by těmto zemím dávala možnosti k rozšíření trhu a politického vlivu na úkor Německa a Rakouska-Uherska. Oslabovala by i určité obavy o nestabilitu střední Evropy a možnosti růstu revolučního hnutí.

No a v moderní historii jsme měli určitě i více dobrých stratégů a taktiků, i když s jejich výsledky jsme často nesouhlasili. Sem patřil třeba Beneš, Gottwald, Svoboda, Husák, Havel, Klaus, Zeman.

Někdy se jako příklad na strategii uvádí třeba Čína. Po událostech na náměstí Brány nebeského klidu v Pekingu zahájil Západ politiku sankcí. Tehdy prý Teng Siao-pching, architekt politiky reforem a otevírání se světu, napsal 24 znaků, které jsou od té doby pokládány za strategii pekingské diplomacie. Překladů této instrukce do angličtiny a ruštiny totiž existuje prý mnoho, přičemž většina z nich je z dílen renomovaných sinologů, a přesto se liší. Ale zní to asi takto: pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly. Hovoří se o ní jako strategii 24 znaků. Lze v ní pravděpodobně hledat ohlas taoistické filozofie, která usiluje o dosažení cíle prostřednictvím nezasahování. Tady by asi šlo diskutovat, zda se jedná opravdu o a strategii anebo o taktiku, ale nebudeme to dále rozporovat.

Na Západě také v druhé polovině minulého století vzniklo mnoho strategicko-taktických koncepcí, jak porazit komunismus. Zabývali se tím například vědci Hoovardova institutu, ruských center Kolumbijské, Harvardské a jiných universit a speciálně vytvořené komise. Hlavní myšlenky byly na příklad v projekt u Pravda z roku 1981 nebo Programu demokracie a otevřené diplomacie z roku 1983, projevu R. Reagana ve Westminsterském paláci v Londýně v roce 1982.

Podle nich bylo hlavním cílem likvidovat socialismus jako systém a zavést vývoj v zemích východní Evropy a v Sovětském svazu do řečiště kapitalistické ekonomiky. Dále si můžeme ukázat některé myšlenky v tomto směru z projevu amerického prezidenta R. Reagana na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb v červnu 1984 pod názvem Smést říši zla z povrchu planety:

- potlačit vlastnictví společenské a státní prostřednictvím soukromého vlastnictví

- zaměnit kolektivismus a socialistický internacionalismus individualismem a kosmopolitismem

- působit na ustoupení marxistické ideologie ideologii svobodného podnikání

- zničit víru v socialismus a hrdinskou minulost země a světlou komunistickou budoucnost

- měnit volební systém

- zaměnit plánování divokým trhem

- zavést kuponovou privatizaci

- oslabovat komunistickou stranu

- deheroizovat revoluční a socialistické roky sovětské epochy, přepsat její historii

- všemožně kritizovat sovětskou armádu

- rozložit impérium na množství států

- přejmenovat města a ulice.

Radikální ekonomické reformy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byly tady spojeny s takzvaným washingtonským konsenzem. Jde o soubor "standardních reforem" zformulovaných v roce 1989 jako desatero ekonomem Johnem Williamsonem z washingtonského Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku. Původně měly být tyto reformy ordinovány latinskoamerickým zemím, byly ale využity při transformaci postsocialistických zemí střední a východní Evropy. Tento soubor v podstatě znamená, že ekonomika by měla být do značné míry řízena mezinárodními institucemi jako Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jakož i pohybem dolaru, rovněž má proběhnout co nejširší privatizace a státní zásahy mají být omezeny na minimum.

Jaroslav Bálek, kapitola z knihy Politika teoreticky i politicky