Zájmy v politice

Využití a ovlivňování zájmů jako rozhodujících motivů lidské činnosti je nesmírně důležité pro racionální fungování společnosti, pro optimální tvorbu politiky. Za metodologický základ vymezení zájmů se obvykle považovala myšlenka, že ekonomické vztahy dané společnosti se především projevují jako zájmy.

Dále bude při vymezení zájmu vycházeno ze spojitosti potřeb a zájmů, neboť zájmy vznikají právě na základě snahy o uspokojení potřeb. V nejobecnějším slova smyslu můžeme pod potřebou rozumět věc, stav nebo činnost, která v daných podmínkách slouží k reprodukci a rozvoji člověka, skupin a společenství lidí. Přitom může být nejen nezbytná k životu člověka, ale i zbytná, tj. sloužit k rozšíření jeho požitků. Potřebou může být i to, co se zatím ve světě nevyskytuje, ale vzniká pouze ve fantazii člověka. Od samého počátku lidské společnosti byly potřeby před výrobou a v podstatě stále výrobu předbíhají. Potřeby vyjadřují vztahy mezi lidmi, mezi relativně samostatnými výrobci a spotřebiteli, závislost mezi účastníky společenské dělby práce na základě oddělení výroby určitých předmětů od jejich spotřeby. Jsou tak společenským vztahem, nutnost jejich uspokojování vede ke spojování lidí mezi sebou, k dalšímu růstu výroby a společenské dělby práce. Z ekonomického i politického hlediska je nutno pohlížet na potřeby jako na potřeby společenského charakteru, které na každém vývojovém stupni existují objektivně. Tato objektivní existence potřeb je dána jejich konkrétním historickým charakterem, tím, že jsou podmíněny určitou úrovní ekonomiky. Ne každá potřeba přerůstá v zájem.

Potřeby se někdy rozdělují na základní a vyšší. Základními se rozumí ty, které jsou nutné k zajištění fyzické a duševní reprodukce člověka a vyššími, ty, co přispívají k dalšímu všestrannému rozvoji. Z jiného hlediska lze členit potřeby na fyzické, duševní a sociální nebo na individuální, skupinové a společenské. Z hlediska politiky je také užitečné potřeby členit podle jejich naléhavosti, určit priority a měřítko jejich zbytnosti. Postupně dochází k podstatným změnám v oblasti jejich preferencí. Potřeby různých skupin mění postupně pořadí důležitosti a své místo v hierarchii, v které jsou uspokojovány. Základní lidské potřeby jsou postupně saturovány a zvyšuje se význam uspokojování vyšších potřeb, které často ještě v relativně nedávné době byly více méně na jejich periferii např. dovolená, volný čas, výživa, bydlení.

Avšak ani potřeba, kterou si člověk uvědomil ještě není zájmem, buď pro nedostatek vůle ji uspokojovat anebo pro nedostatek prostředků k jejímu uspokojení. Zájem lze považovat za souhrn a zobecnění určitých potřeb při určení priority jejich uspokojení. Představuje tužbu, resp. přání, dosažení adekvátního podílu, který může narážet na odpor určitých jiných sil. Je zaměřený k dosaženi stavu, který je pro určitý subjekt užitečný. Přitom užitečnost je dána podílem na hodnotách, jejichž kvantita je omezená. Vyplývá z ekonomického, politického a jiného postavení lidí v dělbě práce, z toho, co je pro ně výhodné nebo nevýhodné, co zlepšuje nebo zhoršuje jejich postavení.

Zájmy a potřeby jsou objektově subjektové kategorie, to znamená, že mají objektivní a subjektivní stránku. Každý zájem má materiální základ, reálně existující objektivní zdroje. Základní zájmy společnosti, třídy, skupiny a jednotlivce jsou dány základním podmínkami jejich existence, které tvoří podmínky výroby nutné k zajištění jejich materiálního života, tj. (postavení ve výrobě, vlastnické vztahy a dělba práce). Zájmy v tom základním jsou tedy určeny ekonomickým postavením. Objektivní zájmy jsou v různých etapách vývoje rozdílné ve své výraznosti a zřetelnosti. To ovlivňuje proces jejich poznání, promítnutí do vědomí lidí a jejich využití. Objektivní stránka zájmu tvoří obsah, forma zájmu je subjektivním odrazem objektivního postavení lidí ve společnosti v jejich myslích. Přitom lidé si tyto zájmy mohou, ale nemusí uvědomovat. Mohou si je uvědomovat i nesprávně, zkresleně, opožděně. Odraz je zprostředkován nadstavbou a vyvíjí se relativně samostatně. Může se tak dostat do rozporu s materiální stránkou. Objektivní zájmy se odrážejí ve vědomí konkrétních jedinců nestejnoměrně v závislosti na jejich ekonomickém a politickém postavení, psychice, vzdělání, zkušenostech, tradici, národnosti ap. Tyto vlivy ve svém komplexu mohou zakrýt zájem daného subjektu. Subjektivní stránka zájmu nebyla někdy z mnoha příčin doceněna, což; na druhé straně vedlo v určitých obdobích i k deformacím, které se projevily v jejím přecenění, až v absolutizaci. Ukazuje se, že úloha této stránky bude vzrůstat; úzce souvisí s politickou aktivitou, zapojováním lidí stále více do veřejného vyjadřování svých zájmů. Skutečnost, že mezi objektivní a subjektivní stránkou zájmu není absolutní totožnost a v řadě konkrétních případů dokonce protikladnost, zvyšuje význam politiky. Zdá se, že postupně dochází ke sbližování zájmů jednotlivých skupin. Toto sbližování je dáno jednak zájmem všech na co nejrychlejším růstu výroby a spotřeby, což umožňuje stále více uspokojovat potřeby těchto skupin, a jednak vzájemnou závislosti činností a z toho vyplývajícího vědomí, že uspokojeni zájmů jednotlivých skupin spolu úzce souvisí. Tato jednota je však vnitřně diferencovaná. To je způsobeno ještě stále existujícím rozdílným sociálním postavením lidí, což udržuje rozdíly mezi zájmy těchto skupin. Rozpornost vyplývá z dosavadního stupně rozvoje výroby, rozdílů v přírodním i jiném bohatství a z toho vyplývající dělby práce. Tak při přivlastňování se střetávají zájmy, což je dáno existenci omezeného množství hodnot, při jejichž rozdělování dostanou jedni více, druzí méně. Ve společnosti se projevují různé úrovně zájmů, a to v měřítku celé společnosti, národů, národností, odvětví a oborů národního hospodářství, podniků a pracovních kolektivů, určitých profesí, velkých oblastí, měst, obvodů, vesnic ap. To se projevuje třeba při volbách, kdy různé regiony volí někdy zcela rozdílné politické strany. Rozvoj ekonomiky vyvolává realizaci rozporně skupinových, sociálních a materiálních zájmů. Politika musí vycházet z poznání, že ekonomické zájmy jsou hnacími motivy lidské činnosti. Celospolečenské zájmy mohou být jen těžko náhodně poznány a bezprostředně uvědomění v individuální empirické zkušenosti — to vyvolává nutnost existence politické soustavy. Má-li se zájem prosadit, musí mu dát politika potřebný výraz. V této souvislosti je třeba rozlišovat: objektivní obsah zájmu, nezávislého na vůli a vědomí lidí; interpretaci těchto zájmů určitými skupinami obyvatel; optimální vyjádření těchto zájmů v dané situaci z hlediska určitých skupin obyvatel; a reálnou politickou linii jako kompromis zájmů. Co je ale celospolečenský zájem? Vyrovnanost státního rozpočtů a omezení výdajů na investice, důchody a sociální společnosti anebo uspokojení těchto služeb za cenu deficitu státního rozpočtu a v jaké výši? Zvýšení daní bohatým je zájmem chudých, zatímco nezvyšování daní je zájmem bohatých. Úkolem politiky je hluboká analýza a poznání zájmů společnosti, a to nejen politických, ale hlavně ekonomických, ale i jiných a zároveň i jejich prognóza včetně vývoje vztahů mezi jednotlivými zájmy. Zároveň by měla přispívat ke stanovení takové strategie a taktiky, které by zabezpečily plnou realizaci těchto zájmů nejen v současné době, ale i v budoucnosti. Politika by měla odhalovat a včas řešit možné rozpory dané společnosti slaďovat protikladné zaměření různých skupin zájmů. Citlivá reakce na zájmy lidí ovlivňuje myšlení, nálady, city, jednání, aktivitu a iniciativu lidí. Naopak pomalá nebo nesprávná reakce nebo nerozpoznání zájmů vede k pasivitě, i oslabování důvěry v politiku, což má nejrůznější negativní dopady.

Zájmy mají v teorii i praxi poměrně velké množství nejrůznějších přívlastků. Pokusme se je alespoň přibližně rozdělit podle některých kritérií, například

• významu – podstatné a nepodstatné, hlavní a vedlejší
• skupin obyvatel – individuální, soukromé, dílčí, skupinové, veřejné, společné, obecné, celospolečenské
• sociálních tříd – zemědělci, úředníci, dělníci, nezaměstnaní, vojáci, studenti apod.
• úseků – politické, sociální, ekonomické, resortní
• času – krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé, strategické, taktické, historické, bezprostřední
• teritoria – regionální, národní, mezinárodní, evropské
• úhlu pohledu – objektivní a subjektivní

Je zřejmé, že mezi těmito zájmy neexistuje nějaká zřetelná linie a pro určitý zájem může současně platit několik přívlastků. Pokud jde o jejich důležitost i ta se může někdy dosti rychle změnit. Skupinový nebo individuální se může stát v určitých situacích nebo etapách celospolečenským.

Z hlediska našeho zkoumání jsou důležité politické zájmy. Hlavním politickým zájmem je udržení nebo získání státní moci. Z něho pak vyplývají všechny ostatní politické zájmy.

Obdobně jako jsme v kapitole o pojetí politiky znázornili v pyramidě politiky, můžeme totéž udělat i se zájmy. Dole v základně tak leží individuální zájmy a poté směrem vzhůru probíhá jejich zobecnění do úsekových zájmů (například ekonomických, sociálních, kulturních), někdy se také mluví o skupinových zájmech a ve špici jsou zájmy nejobecnější, kterým se obvykle říká celospolečenské.

Logicky vždycky jsou důležité individuální zájmy, tj. plat, rodina, postavení a zpravidla pak až národní zájmy, pokud nejde o ohrožení země, pokud ano, pak je tomu zpravidla naopak. Politika má fungovat pro občany a jejich veřejný zájem. Samozřejmě pokud vládnou třeba oligarchové, mohou prosazovat svůj soukromý zájem.

Individua sledují nejvíce jen svůj zájem, tedy individuální, který pro ně není totožný se společným zájmem. Právě proto každá nová skupina, která chce získat politickou moc a nastoupit na místo skupiny jež vládla před ní, je tak nucena, aby dosáhla svého cíle vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti. Svým myšlenkám by měla dát formu obecnosti a vydávat je za jedině rozumné všeobecně platné myšlenky. Ty, ale mohou být odtrženy od skutečných zájmu jednotlivců i celku. Rozpory mezi zájmy prostě objektivně existují, někdy jsou zřetelnější někdy méně. Občas se může však i stát, a není to výjimkou, že skutečné zájmy nezná volený politik ani volící občan.

V zájmech z hlediska politiky je důležitá jejich komplexnost, mnohoaspektovost,  řetězovitost a hierarchičnost. Stav, ke kterému zájem směřuje, má celou řadu různě působících stránek (hovoří se o mnohoaspektovosti zájmů) a vyvolává řetězec příčin a účinků. Politika by tak měla vyvolávat žádoucí řetězce a posilovat vztahy mezi jednotlivými řetězci. Je třeba také stanovit pevnou hierarchičnost zájmů. Dílčí a bezprostřední zájmy by měly být podřízeny zájmům hlavním, ale jen v určité míře, protože neuspokojení bezprostředních zájmů by vedlo k nespokojenosti ve společnosti. Naopak politika může někdy z populistického hlediska preferovat ty dílčí a bezprostřední zájmy před dlouhodobými, což může způsobit škody do budoucnosti.

Ve společnosti se stále mění její potřeby, nejsou-li správně poznány a uspokojovány, může to vést k sociálním konfliktům a revolucím. Měnící se potřeby vyvolávají i stále změny zájmů mezi velkými skupinami lidí. K jejich uspokojení se mohou zcela rozdílné a protichůdné zájmy spojit za účelem dosažení společného nebo vyššího zájmu. To bývá například v době ohrožení země nebo vojenského konfliktu, proto se také často hledá a vytváří nepřítel, ať zahraniční nebo vnitřní. Tam, kde nejsou společné zájmy, nemůže být ani společný cíl, a tím méně jednotná akce.

Postupující dělba práce v minulosti vyvolávala protiklady zájmů, například mezi městem a venkovem, prací v průmyslu a zemědělství, průmyslu a obchodu, mezi nově vznikajícími obory a pak i v rámci těchto oborů. Tyto vztahy se objevovaly ve vzájemném poměru mezi různými národy, například mezi státy představujícími zájmy měst a státy představujícími zájmy venkova a v nich zase třeba mezi průmyslem a námořním obchodem. Rozpory se často řešily politickými prostředky, sem patřila opatření jako ochrana domácího trhu, zákaz vývozu surovin domácího původu a podobně, ale často také násilí a války. Roztříštěnosti zájmu odpovídala roztříštěnost politické organizace. Malá knížectví a svobodná města neměla podmínky pro větší koncentraci, a tak správa veřejných zájmů byla svěřena absolutní monarchii. V současné době obdobné rozpory mezi zeměmi také existují a vyplývají z rozdílných ekonomických úrovní, specializací hospodářství, mentality, náboženství a některých dalších faktorů.

Příkladem na rozpory zájmů mohou být např. příjmy a výdaje státního rozpočtu, zvýšení a snížení daní, systém dotací, ale i zvýšení důchodů nebo financování a nutnost určitých zdravotnických opatření, zahraniční orientace, míra centralizace, výdaje na obranu. Ale třeba i takové zvýšení spotřební daně u alkoholu popudí milovníky těchto nápojů, zatímco u cigaret náruživější kuřáky, ale i třeba důchodce, kteří celý život kouří a na tuto komoditu již z důchodu nemají.

V socialismu se preferoval obecný anebo, jak se obvykle říkalo, celospolečenský zájem, který byl zobecněným úsekovým nebo skupinovým zájmem (průmysl, zemědělství, školství, kultura) před individuálním (cestování, podnikání, práce v zahraničí). V jiných uskupeních tomu může být naopak, tam individuální zájmy mohou převyšovat obecný.

Změny zájmů mohou vyvolat například generační rozdíly, tak tomu bylo třeba v Československu, potřeby lidí byly jiné v padesátých letech a jiné v šedesátých a jiné v osmdesátých let. Jejich nerespektování vedlo ke krizím koncem šedesátých a osmdesátých let.

Jiným příkladem může být například dělení Občanská fóra, které bylo vyústěním sporů mezi tam existujícími skupinami na jedné straně především chartisty a na straně druhé ostatními, zejména mimopražskými, kteří, jak se říká, nebyli na místě včas a do revolučního procesu se dostali se zpožděním. Někteří to také označovali jako spor generační, jiní zase spor mezi levicí a pravicí. První skupina obsadila moc a ve druhé skupině bylo zase hodně lidí, kteří si říkali, že by se na moci také měli výrazněji podílet. Mnohdy byli také schopnější než chartisté. Aby se dostali k moci potřebovali další revoluci a toho právě využil Klaus, který jezdil po republice a mobilizoval lidi. Projevila se tu zákonitost revoluce, že tato požírá své děti.

Hlavní zájmy vyjadřované českou politikou by měly vyplývat z historického vývoje a místních specifik, i když se asi nějak neliší od jiných zemí. Lze je vidět především v zajištění:

1.národní nezávislosti a tomu odpovídajícího sebevědomí

2. sociální sounáležitosti

3. ekonomického rozvoje

4. duchovní rozvoje

Není to asi nic zvláště objevného, ale není na škodu si to takto vypsat, aby to bylo naprosto zřejmé. Neměly by být spolu v rozporu. Někdy se třeba preferoval ekonomický rozvoj před sociální sounáležitostí, jindy ekonomický rozvoj před duchovním, nebo naopak duchovní rozvoj před ekonomickým. Tak by tomu nemělo být. Jde o to, aby se navzájem ovlivňovaly v pozitivním působení. Politika musí stále více sledovat jejich vzájemnou provázanost.

Optimální by bylo, aby politika aktivně ovlivňovala zájmy, vytvářela prioritu celospolečenských nad zájmy jednotlivých odvětví; oblastí a podniků, a i tedy působila proti stavění těchto úzce resortních, skupinových a osobních proti celospolečenským. Ty nebývají živelně poznávány a bezprostředně uvědomovány z empirické zkušenosti. To vyvolává nutnost aktivního působení politické soustavy. Zájmu musí být promítnuty do odpovídající soustavy cílů a tomu adekvátních nástrojů. Politické vedení by mělo bránit tomu, aby se neantagonistické rozpory vyvíjely v antagonistické ale naopak umožnit, aby se sjednotily a působily jako hybná, síla společenského pokroku.

Často se hovoří o historických zájmech nebo historických národních zájmech či strategických historických zájmech. Sem patří asi udržet svobodný stát v současných hranicích a vůbec přežití národa, který by si měl tento zájem uvědomovat a podle toho jednat, hájení národní svrchovanosti, aby o zemi rozhodovali lidé, kteří v ní žijí, stabilizace mezinárodní situace a nevytváření diplomatických válek, snadný přístup na zahraniční trhy, plynulé dodávky surovin za rozumné ceny a podobně.

Ukazuje se, že zájmy malých zemí podléhají zájmům velkých zemí. Podívám-li se do české historie je vidět, že Mnichov nebylo něco zcela nového, ale že jeho obdoba tu již byla. Jak ve spoléhání na zahraniční síly, na jejich pomoc, tak i projevení nezájmu velmocí i určitá domácí zrada. Například v roce 1619 byla uzavřena konfederace všech zemí české koruny, která změnila ústavu, česká koruna byla prohlášena za volitelnou. Zároveň byl sesazen habsburský rod z českého trůnu a přikročeno k volbě nového panovníka. Českým králem byl zvolen kurfiřt Fridrich Falcký, který byl představitelem německých protestanských knížat. Jeho blízké příbuzenství s anglickým králem vzbuzovalo u odbojných stavů naději, že Anglie rovněž vstoupí do války proti Habsburkům. Avšak ani Anglie, ani Nizozemí neposlaly očekávané pomoci a německá protestanská knížata nechala Fridricha Falckého v kritické chvíli zrádně na holičkách. Všechno úsilí Jana Amose Komenského, který se pokoušel vzbudit u představitelů protihabsburského tábora zájem o českou otázku, skončilo nezdarem. Evropské mocnosti se dohodly mírem vestfálským roku 1648 mezi sebou bez zástupců českého národa a bez nejmenšího zřetele k jeho osudu. Vestfálský mír obnovil status quo z roku 1624, nikoli 1618, a ponechal tak české země zcela v rukou Habsburků. Jejich moc v našich zemích se dále zvětšila a upevnila. Český stát se Slezskem a Lužicemi byl stále ještě evropskou mocností, země byly perlou habsburské říše, její nejvýnosnější částí. Mírem vestfálským byl vydán na pospas cizincům. Komenského zklamání, ač viděl i vlastní českou vinu, ze Západu a jejich evangelických spojenců bylo obrovské. S pozdější ztrátou Slezska přestal být český stát velmocí.

Mnohdy politická strana nebo uskupení působí jednotně, navenek vše vypadá že všichni táhnou za jeden provaz a pevně se identifikují se svou institucí, ale existují tam různé zájmové skupiny , různé skupiny a klany i nejrůznější jednotlivci se svými osobními zájmy a ambicemi, existují různá mocenská uskupení, vnitřní konkurence jednotlivých skupin rozehrávají svou vlastní politiku a jejím rámci si vytvářejí kontakty jak v tuzemsku, tak i zahraničí a pokoušejí se vytvořit druhé mocenské centrum.

Řada rozporů byla i uvnitř komunistických stran. Jsou známy třeba rozpory mezi vedením strany a komunistickými spisovateli, které se projevily například v Československu na IV. Sjezdu spisovatelů v roce 1967. Na jedné straně to vedlo k vyloučení některých z nich z komunistické strany, ale o něco později naopak k pádu Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka a prezidenta republiky. Působil tady i zákon akce a reakce

Také ekonomové to v socialistických zemích nikdy neměli jednoduché. Možná, že to začalo právě už Bucharinem, sovětským porevolučním politikem a ekonomem, který představoval tzv. pravou opozici a stal se hlavním propagátorem Nové ekonomické politiky , nikoli jako ústupku, jako dočasné fáze, ale jako modelu dlouhodobého období soužití s rolnickým hospodařením, volným obchodem se zemědělskými produkty a tolerováním drobného soukromého podnikání. Byl zásadně proti násilné kolektivizaci a združstevňování a na konec skončil na popravišti.

Později Nikita Chruščov se cítil silně omezen rozdělováním prostředků sovětskou státní plánovací komisí, a tak došlo k jejímu rozdělení na dva orgány. Jí ponechal strategické a dlouhodobé plánování včetně schvalování velkých investičních projektu a bezprostřední reálné rozdělování prostředků v podobě ročních plánů přešlo na národohospodářskou radu jemu přímo podřízenou.

V Československu byly tlaky stranického vedení nejdříve namířeny hlavně proti Ústřední národohospodářské komisi, o které se říkalo, že ji Slánský obsadil protistranickými živly, jako byli Guttmann, Lobl, Frejka a další. Později zase Státní plánovací úřad předložil ústřednímu výboru komunistické strany návrh, aby se Československo stalo druhým Švýcarskem v tom smyslu, že by se zaměřilo a orientovalo především na velkovýrobu mléka a masa s tím, že krmiva by se dovážela ze západních zemí. Proti tomu stála koncepce Novotného, že se nejdříve rozvine rostlinná výroba a teprve potom velkovýroba masa, vajec a mléka. O tom, jakou cestu zvolit, měl rozhodnout X. sjezd KSČ za účasti Chruščova, ten se postavil za koncepci Novotného. V pozdějších letech byly předmětem kritiky další ekonomové jako například Šik a Komárek.

Někdy může převzít vládu nebo se na ní podílet strana v době, kdy není ještě dost zralá, aby mohla uskutečňovat opatření již se od ní vyžadují. Ty nemusí záviset na její vůli, nýbrž na konkrétních podmínkách, na tom, jak dalece se už vyhrotily protiklady různých skupin ve společnosti, a tak se nutně dostává do neřešitelného dilematu, dělat co odporuje celé její dosavadní činnosti a bezprostředním zájmům. To, co má dělat se nedá nyní uskutečnit, je zkrátka nucena zastupovat nikoliv svou stranu, svou skupinu, ale musí sloužit zájmům skupin, které jsou ji cizí a musí s nimi souhlasit, to může vést k její zkáze. Jako příklad lze uvést třeba výsledky sociální demokracie a KSČM ve sněmovních volbách roku 2021, které mohly být ovlivněny podporou hnutí ANO.

Zájmy rovněž prosazuje množství zájmových skupin. Základní rozdíl mezi politickou stranou a zájmovou skupinou je v tom, že strana má ambici sama získat politickou moc, zatímco zájmová skupina se snaží prosadit svůj určitý cíl nejrůznějšími způsoby vyvíjením tlaku na ty, kdo jsou u moci nebo ovlivňují veřejné mínění. Patří sem například odborové organizace, podnikatelské a zaměstnavatelské svazy, profesní sdružení a komory, nejrůznější neziskové organizace a podobně. Jejich zájmy jsou mnohdy zcela protichůdné.

Časté jsou i spory mezi vedením státu a vedením armády. Ze světové historie je známá spousta takových případů. Nebylo neobvyklé, že to občas i končilo státním převratem. Zdálo se, že u nás něco takového nebylo třeba za socialismu možné. I kdož ví, vždyť i ve Varšavské smlouvě se takové věci stávaly. Relativně liberální šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov byl svržen právě s pomocí armády a o jeho nástupci Leonidu Brežněvu se proslýchalo, že má z armády značný strach, aby nedopadl stejně jako jeho předchůdce.

V polovině padesátých let minulého století se dokonce objevila v hlavách naší generality myšlenka na prodloužení vojenské služby ze dvou na tři roky. Bylo to prý ovlivněno slabými odvodovými ročníky způsobenými hlubokou hospodářskou krizí v polovině třicátých let a dále i válečnými ztrátami a poúnorovou emigrací. Říkalo se také, že docházelo k určitým rozporům mezi vedením armády, které trvalo na prodloužení vojenské služby a vedením strany a vlády, které potřebovalo stále více pracovních sil pro extenzivně se rozvíjející průmysl. Postupně se snižovaly předepsané počty vojenských pracovních funkcí a s tím ruku v ruce samozřejmě také počty vojáků základní služby. To velení armády pokládalo za nepřijatelné. Proto opět vystoupilo s požadavkem na prodloužení základní vojenské služby na tři roky. K tomu naštěstí nedošlo, protože analýza prokazovala že v důsledku prodloužení vojenské základní služby by národní hospodářství disponovalo s o dost tisíc pracovníků méně než při zachování dvouleté služby a snížení počtů ozbrojených sil. Návrh byl opuštěn i s ohledem na protesty, které by jistě následovaly. Existovalo ale stále nebezpečí, že by mohlo dojít k prodloužení na 3 roky.

No a někdy může být i taková kombinace, že politické vedení jedné země nedůvěřuje politickému vedení jiné země, a tak se spojí s jeho armádou, aby na něj vykonávala patřičný nátlak. K něčemu takovému údajně došlo koncem šedesátých let, kdy šéf německých komunistů Walter Ulbricht nebyl spokojen s vývojem v Československu a požadoval tam vojenský zásah a zatím účelem se spojil s maršály Sovětského svazu, protože prý část vedení sovětské komunistické strany považoval za revizionistické. No a jak to dopadlo všichni moc dobře víme.

Ale ty naše rozpory z poloviny padesátých let nebyly zas takového významu, aby docházelo k podobným věcem. K prodloužení vojny o dva měsíce pak došlo už počátkem šedesátých let, ale jen na krátké období vlivem kubánské krize.

Postupující liberalizační proces v Československu koncem šedesátých let nacházel ohlas zejména v sousedních státech. První konkrétní výtky se objevily v březnu na schůzce vedoucích funkcionářů šesti socialistických zemí Československa, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR v Drážďanech. Československé straně bylo vytýkáno například odvolání Novotného z funkce prezidenta bez souhlasu celého ústředního výboru a obrodný proces byl označen jako "plíživá kontrarevoluce".

Hlavní kritika nepřicházela ani ze strany Sovětského svazu, ale především Německé demokratické republiky a Polska. Němci a Poláci se tak stali našimi nepřáteli, byla tu tak určitá obdoba roku 1938. Ulbricht, šéf východoněmecké komunistické strany a prezident východního Německa, byl vlastně jediný, kdo se nekompromisně postavil proti Dubčekovi a vyčítal Brežněvovi vinu za Novotného odstoupení. Obvinil Brežněva z podílu na kritické situaci v Československu. Měl mu dále prý říci, že nehodlá nečinně přihlížet k přípravě kontrarevoluce v Praze. Tady je třeba vidět, že vliv Ulbrichta nebyl v žádném případě zanedbatelný, vyplývalo to jednak z významu Německa i z toho, že v minulosti byl úspěšný svými tlaky na odstranění Chruščova. Liberální sovětští představitele se mohli obávat, že i nyní by mohl být úspěšný. A to i proto, že samu výměnu Novotného chápala skupina jestřábů v Moskvě jako svou prohru a rychlý rozvoj demokratického hnutí kladla tato skupina za vinu právě především Brežněvovi.

Šéf polské komunistické strany Gomulka také viděl potřebu potlačení Pražského jara, což zdůvodňoval nebezpečím připojení Československa k NATO v době, kdy Polsko nemělo vyřešenou otázku svých hranic s Německem. Později aktivně podporoval polskou účast v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Byl to ten Gomulka, zpočátku v Polsku velmi populární díky svým reformám a hledání polské cesty k socialismu. Vyvíjel tlak na Moskvu s prosazením ještě rozhodnějšího proti stalinského kursu, což u Chruščova našlo pochopení. Gomulkovy myšlenky byly na tu dobu velmi pokrokové. Vycházel z toho, že co je v socialismu podstatné, neměnné, to vede k likvidaci vykořisťování člověka člověkem. Cesty k dosažení tohoto cíle mohou být a jsou různé. Podminují je rozmanité okolnosti času a místa. Rozdílný také může být model socialismu. Může být takový, jako byl vybudován v Sovětském svazu nebo jaký byl v Jugoslávii, může být také jiný. Tady měl na mysli polský model, který měl podporovat vzrůst soukromého výrobního a obchodního sektoru, rozpad zemědělských družstev, vznik alternativních politických stran, vytváření dělnických rad v továrnách. To o hodně přesahovalo i myšlenky roku 1968 v Československu. V roce 1956 dal jasně najevo, že polská vojska se postaví na odpor, pokud do jeho země vstoupí sovětské jednotky. Tehdy ujistil Sověty, že polské reformy jsou jen vnitřní záležitostí země a neohrozí pozici Polska jako člena východního bloku a spojence Sovětského svazu. Jeho čelení a odolávání vůči tlaku Moskvy se ale postupně oslabovalo. Začal podporovat represe vůči římsko-katolické církvi a některým intelektuálům ve vedení strany, byl také zodpovědný za pronásledování studentů a inteligence a utužování cenzury tisku.

Chruščov se u některých socialistických zemí nedočkal porozumění, hlavně ne ve východním Německu. Tady v řadě otázek existoval proti Moskvě velmi pevný postoj. Například jeho politika spolupráce s Jugoslávií byla ostře kritizována. Šéf Německé komunistické strany Walter Ulbricht vyslovoval nelibost s kritikou Stalina a zastával názor, že Stalina a Lenina a jejich činnost nepřísluší hodnotit jen sovětským komunistům. Kritika Stalina byla často, a to nejen ve východním Německu, chápána jako kritika celého sytému, ohrožení jeho existence a ohrožení pozic lidí. Hlavním předmětem kritiky ze strany Ulbrichta byla sovětská kulturní fronta, dokazoval na několika případech třeba Solženicyna, že odsud se prosazuje ideologická diverze do ostatních socialistických zemí a předcházela i krvavým událostem v Budapešti. Ulbricht prohlásil, že něco podobného se v NDR nemůže stát, že pevné postavení německé komunistické strany vyplývá z ignorování požadavku Chruščova, aby byl po XX. sjezdu ostře kritizován Stalin. Obdobně později Ulbricht vystupoval s kritikou obrodného procesu v Československu a měl velký podíl na vstupu vojsk.

Jaroslav Bálek,    kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky