Zákony politiky

V minulosti se obvykle mělo za to, že dějiny a politika nejsou nahodilé, ale něčím ovlivněny. Palacký a potom i Masaryk stanovili filosofii českých dějin. Kollár, Palacký i Masaryk věřili, že dějiny nejsou nahodilé, ale že se jimi projevuje určitý plán Prozřetelnosti. Nevíme, jestli se dá hovořit o Prozřetelnosti. Na tu se v dnešní době asi moc nedá. Ale jsme toho názoru, že světové události jsou dozajista řízeny nějakými zákony. Politika přeci nemůže být nahodilá. Existují například přírodní zákony, ekonomické zákony, a tedy určitě i politické. Jsou její zákony specifické nebo totožné se zákony jiných oblastí?

A co je to vlastně zákon? Za zákon budeme považovat vnitřní souvislost a vzájemnou podmíněnost jevů. Ale ne každá souvislost jevů anebo procesů je zákonem. Pro něj je charakteristická podstatná, trvalá, opakující se vnitřní souvislost a vzájemná podmíněnost jevů. Souvislost může být i vnější, nepodstatná, která vznikla náhodnou shodou okolností. I takováto souvislost ovlivňuje vývoj, ale neurčuje ho. Zákon je vyjádřením nutnosti, tj. takové souvislosti, která za určitých podmínek určuje charakter vývoje. Každý zákon je určitou stálou souvislostí mezi jevy anebo mezi jejich vlastnostmi. Vyjadřuje tedy takový vztah, při kterém změna jedněch jevů vyvolává určitou změnu druhých jevů. Zákon je formou všeobecnosti.

V předcházejícím jsme označili za nejobecnější metodu politiky dialektiku a tomu odpovídá i využití jejich zákonů. Zákony dialektiky platí vždy a všude, zahrnují všechny stránky skutečnosti. Jsou zákony přírody, společnosti a myšlení. V politice například může být přínosné využití zákona jednoty a boje protikladů, zákona vzájemného vztahu kvalitativních a kvantitativních změn, jakož i zákona negace negace.

Podle francouzského filosofa a sociologa Comta jsou všechny vědy, od astronomie přes biologii po sociologii, vědami přírodními. Není jiné skutečnosti než přírodní, vše, co existuje, podléhá zákonům přírodním, hmotná neústrojná příroda stejně jako život lidské společnosti. Všechno je stejně determinováno, zapadá do řetězu příčinnosti, jak fyzikální jev, tak také mravní, umělecký, myšlenkový čin.

V této souvislosti budou dále za důležité považovány čtyři Newtonovy fyzikální zákony. Říká se jim také pohybové zákony. No a politika, to je přeci také pohyb. První je zákon setrvačnosti, druhý zákon síly, třetí zákon akce a reakce a poslední čtvrtý je zákon superpozice.

Pak jsou tady i vlastní politické zákony, které mají objektivní charakter. To znamená, že vyjadřují vnitřní souvislosti politického života a existují nezávisle na vůli, přáních a poznání lidí. Působí i když nejsou poznány a uvědoměle využívány. Jejich poznání a možnost využívání však může mít velký praktický význam. Bylo by však chybou chápat politické zákony dogmaticky. Platí pouze jako určitý průměr neobsahující úplnost a rozmanitost jevů. Objektivní politické zákony je třeba odlišovat od zákonů právních, které si lidé sami stanoví, mohou je měnit, zrušit a přijímat nové.

V politice působí podle našeho názoru jednak filosofické zákony, kam zahrneme zákon jednoty a boje protikladů, zákon přechodu kvantitativních změn na kvalitativní a naopak a zákon negace negace.

Dále přírodní  zákony jako zákon setrvačnosti, zákon síly, zákon akce a reakce, a zákon superpozice.

A  potom i vlastní politické zákony základní politický zákon, zákon politiky jako umění možného. zákon celkového vítězství, zákon hierarchie zájmů, zákon výměny osobností, zákon potenciálních spojenců (spojování zájmů), zákon deziluze, (radikální změny) a zákon revoluce.

Dále se tyto zákony rozebereme trochu více včetně jejich souvislostí s politikou.

Nejdříve začneme se zákony filosofie.

Zákon jednoty a boje protikladů říká, že všechny věci, jevy a procesy se vyznačují vnitřními protiklady, protikladnými stránkami a tendencemi nacházejícími se ve vzájemné spjatosti a vzájemném popírání, boj protikladů je vnitřním impulsem vývoje, vede k narůstání protikladů, které se řeší v určité etapě likvidací starého a vznikem nového. Poznání tohoto zákona pomáhá kriticky správně pochopit uskutečňující se procesy, vidět to, co se stává zastaralým, i to, co ho vymění, bojovat proti tomu, co stojí cestě v pokroku.

Zákon přechodu kvantitativních změn na kvalitativní, a naopak je takovou vzájemnou souvislostí a vzájemným působením kvantitativních a kvalitativních stránek předmětu, vlivem kterých malé, zpočátku nepozorovatelné změny se postupně hromadí, dříve anebo později narušují předmět a vyvolávají podstatné, kvalitativní změny, které probíhají skoky a jejichž uskutečnění závisí na podstatě předmětů a podmínek jejich vývoje v mnohotvárných formách. Kvantitativní přibývání nebo ubývání vyvolává v určitých uzlových bodech kvalitativní skok. Například u vody je to bod varu a bod mrazu kdy dochází za normálního tlaku ke skoku do nového skupenství. Tady se kvantita přeměňuje ve kvalitu. Přechod probíhá i opačným směrem nová kvalita rodí nové kvantitativní změny. Poznání tohoto zákona má velký význam pro pochopení vývoje. Umožňuje zkoumat a studovat jevy jako jednotu kvalitativních a kvantitativních stránek a vydělit složité vzájemné působení a vzájemné souvislosti v kterých se nacházejí, vidět změny vztahů mezi nimi.

Příkladem na působení tohoto zákona v politice může být získání moci komunisty, která se postupně a po více let upevňovala. Od roku 1943 získávali postupně jednu pozici za druhou. V roce 1943 Československo-sovětská smlouva, v roce 1944 Slovenské národní povstání, v roce 1945 Košický vládní program, konfiskace půdy a majetku Němců, Maďarů a zrádců, činnost Národních výborů a závodních rad, znárodňování, vítězství ve volbách v roce 1946, milionářská daň 1947, sjezd závodních rad 1948, vznik lidových milic. Gottwald zdůrazňoval, že mají takovou příznivou shodu okolností, která se v historii málokdy opakuje, že totiž dělají revoluci shora i zdola najednou.

Zákon negace negace podmiňuje souvislost, postupnost mezi negovaným a negujícím, v důsledku čehož dialektická negace není prostou negací, která zavrhuje celý předcházející vývoj, ale je i podmínkou vývoje, která udržuje a zachovává vše z předcházejících vývojových stádií, a která opakuje na vyšší úrovni některé črty počátečních stupňů vývoje a má postupný, vzestupný charakter. Negace určitého jevu produkuje po určité době sama svou negaci. Například u revoluce první negace likviduje staré a druhá likviduje revolučnost a mnohdy i ty co ji provedli. Způsob negace je určen zaprvé obecnou a za druhé zvláštní povahou procesu.

Příkladem může být Velká francouzská revoluce, kde se dostali do čela jakobíni v čele s dominantním Robespierrem, kteří nastolili teror a masivní popravy. V další fázi revoluce ale byli Robespierre a další přední představitele revoluce popraveni. Pak došlo k určitému odlivu revoluce a poté k uchopení moci Napoleonem Bonaparte.

Podobně v Rusku většina vůdců Velké říjnové socialistické revoluce byla popravena stejně jako řada dalších účastníků revoluce. Stejně v zemích východní Evropy byli někteří vedoucí představitelé komunistických stran popraveni, například generální tajemník strany Rudolf Slánský v Československu, v Maďarsku I. Rajk, v Bulharsku Trajčo Kostov, a v dalších zemích přední komunističtí funkcionáři. Mnozí byli také odsouzeni k dlouholetému vězení. A ti, co organizovali tyto popravy, pak sami skončili na popravišti anebo ve vězení. A to ještě nebyl konec, o dvacet let později řada skalních stalinistů z padesátých let byla při prověrkách v roce 1970 z komunistické strany vyloučena nebo vyškrtnuta a ztratila své zaměstnání.

Nyní se podíváme blíže na přírodní 4 Newtonovy zákony.

První zákon setrvačnosti říká, jestliže na těleso nepůsobí žádné vnější síly nebo výslednice sil je nulová, pak těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Platí to i pro politiku? Zcela jistě. Nedochází-li k nějakým politickým tlakům politická situace se víceméně nemění, zůstává stabilní. Nebo jej můžeme také označit jako zákon rovnováhy, což se pro politiku zdá více vypovídající. Právě tam jsou časté snahy o setrvačnost a rovnováhu.V historii určitě působil zákon setrvačnosti, respektive jeho projev, zákon rovnováhy, podle kterého byla snaha dosáhnout takového stavu, kdy jsou v určité etapě rozhodující zájmy v rovnováze.

Politika evropské rovnováhy se dosti uplatňovala například zásluhou Metternicha v 19. století. V té době v evropské politice byly patrné dvě tendence, a to obrození a reakce. Byla dohodnuta určitá rovnováha sil, vlivů a zájmů. Vytvořil se jakýsi koncept zřeknutí se války jako prostředku k dosažení politických či územních cílů, založený na zájmu všech po udržení starého pořádku, protože každý větší konflikt mohl na scénu opět přivést revoluci.

Rovněž po první světové válce byl vytvořen systém evropské rovnováhy. Vážným krokem směřujícím k jeho narušení byl rok 1933, kdy se nacisté v Německu chopili moci. Následně německé obsazení, anšlus, Rakouska v březnu 1938 podstatně změnilo teritoriální status quo vytvořený Versailleskou smlouvou po první světové válce, přičemž k tomu došlo bez souhlasu Společnosti národů. Západní mocnosti protestovaly pouze formálně, přestože byl narušen celý princip evropské bezpečnosti vytvořený po první světové válce.

Tady byl rozdíl od situace po druhé světové válce, kdy princip určité rovnováhy byl dlouho dodržován, i když vznikaly například určité kroky ze strany menších zemí na změnu, respektive reformu sovětského bloku. Později například v roce 1968 ani Američané neměli výraznějších námitek proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Právě rovnováha po druhé světové válce zajistila dlouhodobě v Evropě bezválečný stav.

V šedesátých letech u nás docházelo k postupné liberalizaci, což bylo ovlivněno tím, že uvnitř strany se vytvořila opozice. V sedmdesátých a osmdesátých létech, ale k žádné výraznější liberalizaci nedošlo. Proč? Opozice byla mimo stranu a ve straně se významnější nevytvořila. Proč? Působil zde zákon setrvačnosti. Vliv charty nebyl ještě tak výrazný, nejvyšší stranické vedení bylo dlouhodobě stabilní a uvnitř strany se vytvářely kritické názory jen pomalu s ohledem na existující silné konzervativní jádro. Přitom západní země nepočítaly příliš s disidentskými skupinami. Spíše kalkulovaly se vznikem opozičních tendencí v oficiálních strukturách, reformně naladěných pragmatiků a mladých perspektivních kádrů. V tomto směru, ale jistě musely zažít zklamání. Pro období normalizace bylo také typické působení zákona setrvačnosti, neb na společnost nepůsobily žádné významnější vnější síly a setrvala tak v klidu anebo dalo by se říci fyzikálně, v rovnoměrném přímočarém pohybu až do listopadu 1989.

Druhým je zákon síly: jestliže na těleso působí síla, pak se těleso pohybuje se zrychlením, které je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa. A pokud si stejně jako u prvního zákona dosadíme místo tělesa společnost, stát, národ, tak to sedí, že. A nepřímo úměrně hmotnosti tady můžeme vykládat jako váhu opozice. Příkladem na uplatnění síly v politice může být třeba vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, kdy převaha útočníků byla tak veliká, že jí nešlo silou se bránit.

Třetím Newtonovým zákonem je zákon akce a reakce, který zní asi tak, že proti každé akci vždy působí stejná reakce. Jinak řečeno: vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velké a míří na opačné strany. Jestliže těleso jedna působí silou na těleso dvě, pak také těleso dvě působí na těleso jedna stejně velkou opačně orientovanou silou. Síly současně vznikají a zanikají, působení těles je vždy vzájemné. Přitom účinky sil akce a reakce se navzájem neruší. Nelze je sčítat, protože každá z těchto sil působí na jiné těleso. Nejedná se proto o rovnováhu sil.

A jak tento zákon působí v politice? Tady je důležité to, že se nejedná o rovnováhu sil. Například z hlediska Habsburků docházelo na Čechy k dlouhodobému působení silou, šlo tedy o akci, která zákonitě musí vyvolat reakci. Ve fyzice by vznikla reakce hned a ve stejné sile jako byla akce. Ale je zřejmé, že v politice to tak není. Tady vzniká reakce opožděně a mnohdy s větší silou, než je akce. Obojí je dlouhodobé, akce se může skládat z celé řady dílčích akcí, zrovna tak i reakce z celé řady dílčích reakcí. A tyto dílčí akce i reakce se sčítají ve vědomí, postojích a činnostech lidí. Akce vyvolává vzdor, jedna z reakcí byl například revoluční rok 1848. Podobně vznik první světové války byl kromě jiného vyvolán i akcemi a reakcemi mezi Srby a Rakousko-Uherskou monarchií. Tento zákon lze považovat z hlediska tvorby politiky za důležitý, protože je třeba počítat s tím, že každá politická akce vyvolá jednou i reakci a podle toho volit příslušnou strategii a taktiku. Z výše uvedeného vyplývá, že politické zákony na rozdíl od přírodních vyjadřují vztahy mezi velkými skupinami lidí, a tak jejich projev může trvat dlouhé období někdy i stovky let. V přírodních zákonech je akce a reakce v určité rovnováze, zatímco v politických vztazích má jedna z nich převahu nejdříve akce a potom reakce, není mezi nimi rovnováhy. Tady může zákon působit i proti uplatňování arogance moci, upozorňovat na to, že jednou přijde odpovídající reakce. Někdy může určitá reakce přivodit i neočekávanou reakci. Bylo by tedy užitečné předem odhadovat vzájemné působení akcí a reakcí.

Rok 1848 byl revoluční, na české straně byla akce, v Praze se střílelo a bojovalo na barikádách, radikalizovaly se lidové síly hlavně na venkově, vznikaly národní gardy, což byly studentské legie, kde hlavními účastníky kromě studentů byli i mladí dělníci. Byl ustanoven Národní výbor, který se stal vůdčí silou české politického hnutí. Došlo ke zrušení poddanství. Projevila se také nejednota, někteří nesouhlasili s povstáním, chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, což zabránilo dalšímu vyjednávání, a tak akce předčasné skončila. Možná i proto z evropských revolucí byla ta v Čechách poražena jako první a nevyvolala požadovanou reakci. Na rozdíl od nás Maďaři pokračovali dále a na začátku roku 1849 vyhlásili samostatnou republiku a sesadili na nějaký čas Habsburky z uherského trůnu a následně bylo Rakousko rozděleno na Rakousko-Uhersko. Tady se ukazuje, že nepovedená akce nevede k požadované reakci.

Příkladem na působení zákona akce a reakce může být i Německo po první světové válce, kterému byly zejména na základě francouzského nátlaku i přes námitky Británie a zejména USA nadiktovány tvrdé mírové podmínky: vysoké válečné reparace, rozpuštění armády, ztráta části území i kolonií. To vyvolalo sérii hospodářských a sociálních krizí, které umožnily nacistům cestu k moci. Tvrdé mírové podmínky muselo akceptovat také Maďarsko, což později rovněž vyvolávalo jeho určitou agresivitu. Celý systém evropské rovnováhy vybudovaný po první světové válce, se postupně stále zeslaboval a od poloviny třicátých let se podstatně změnil, a to v neprospěch Československa a jeho přátel. U nás byla snaha tento systém dále podporovat a ponenáhlu reagovat na jeho změny a přizpůsobit svou politiku novému vývoji a dohodnout se se svými sousedy. Mezinárodní postavení a ohrožení ČSR se ještě zhoršilo. To u nás vedlo k reakci, kterou bylo budování silné moderní armády a pohraničních opevnění a posilování spojeneckých svazků se západními velmocemi zejména Francií a nově i Sovětským svazem.

Volby v květnu 1938 vyhráli především Henlein, který získal tisíce nových mandátů a Hlinka, který získal popularitu růstem slovenského radikalismu. V průběhu června 1938 byla postupně odvolávána opatření spojená se zvýšenou ostrahou hranic a poslední, mimořádně povolaní záložníci československé armády, byli propuštěni do civilu. V témže měsíci vláda schválila tak zvaný národnostní statut, který zaručoval širokou autonomii pro všechny národnostní menšiny žijící v Československu. I když tím byly v podstatě splněny požadavky, kladené sudetoněmeckou stranou, tak Henlein tento dokument razantně odmítl. Pokračoval tím v politické linii, kterou jasně vymezil Hitler -- klást neustále další a další nesplnitelné požadavky. V politice začala politika ústupu fašistům. Politiku ústupu kontra politiku zvyšování požadavků lze považovat za projev zákona akce a reakce. Mohu ustoupit, ale musím mít hned připravenou akce. Musí tu být ta oboustranná dynamika. Čím později reaguje reakce na akci, tím zpravidla bývá hůře. Politik provádějící určitou akci by měl analyzovat možnou reakci.

V dubnu a květnu 1938 docházelo v Československu k dalšímu hrocení situace. Koncem dubna Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem vyhlásila po předchozí dohodě s německými nacisty Karlovarské požadavky, které usilovaly o autonomní postavení pohraničních oblastís německým osídlením a respektování německého světového názoru. Kvůli zprávám o údajně chystaném německém vojenském útoku byla 21. května 1938 vyhlášena pohotovost československých ozbrojených složek označována také jako částečná mobilizace. Poté nastalo určité uklidnění situace projevil se tady zákon akce a reakce, kdy se ukázala právě částečná mobilizace jako odpovídající reakce.

Komunisté po válce řadu lidí potěšili, protože jim dali něco zadarmo, nebo i umožnili studovat a poskytli lékařskou péči těm, kteří s tím měli dříve potíže. Řadu lidí si, ale zase znepřátelili, protože jim něco sebrali, a i jinak je omezovali v jejich rozvoji. To vyvolalo reakci, která se projevila výrazněji v šedesátých letech a pak později v druhé polovině osmdesátých let. Postupně docházelo k formování disidentského hnutí, v jeho čele stály významné osobnosti, které normalizace vyřadila z veřejného života a odsunula na okraj společenského hnutí. Rovněž odpor obyvatelstva vyvolávaly některé akce režimu na potlačování svobod jednotlivců. Postupně se začal projevovat zákon akce a reakce. Reakce na tento vývoj se v plné míře projevila v listopadu 1989.

Z hlediska praktického působení zákona může být důležité, aby na akci, která může být dosti silná, byla i odpovídající sebevědomá reakce. Z tohoto hlediska je i důležitá znalost a analýza historie, podrobné rozpracování jednotlivých kroků, jejich zobecnění a uplatnění v budoucnosti. To by mělo posilovat národní sebevědomí. Něco třeba zjednodušeně řečeno na způsob, já jsem Čech a kdo je víc.

Čtvrtý Newtonův zákon superpozice zní, jestliže na těleso působí současně více sil, rovnají se silové účinky působení jediné síly, tzv. výslednice sil, která je rovna vektorovému součtu těchto sil. Důležité jistě v politice, kde každá dílčí síla je dobrá pro celkový úspěch.

Čím těch dílčích spojených sil je více, tak rozhodující síle, by šlo jen obtížně vzdorovat. Například ke vzniku Československa přispělo vznik čs. legií, bitva u Zborova, ovlivňování vedoucích představitelů velmocí, dohoda se Slováky, porážka Rakouska v první světové válce apod. Zborovské vítězství mělo i velký politický význam, protože dalo pádný argument pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný společný stát, a zároveň podpořilo i další rychlé tvoření československého vojska nejen v Rusku, ale i ve Francii a Itálii. Stalo se jednou z významných součástí vektoru sil působících na vznik Československa.

Projevem tohoto zákona může být i již u zákona akce a reakce zmíněná politika stupňování požadavků. To ukazuje na to, že zákony působící v politice spolu úzce souvisí a nelze mezi ně klást přesné hranice.

Pak existují i specifické zákony politiky.

Politické vztahy netvoří nějaký náhodný, chaotický a neuspořádaný pohyb a souhrn, ale je zde něco relativně stálého a určujícího, opakovatelného a nutného, existují nějaké vnitřní síly pohybu, který vzniká, vyvíjí se a zaniká, hnán vnitřními skrytými silami. Politické vztahy jsou určitým způsobem uspořádány a také se určitým způsobem vyvíjejí a vytvářejí ucelený, bohatě rozčleněný systém,

Naskýtá se otázka, zda je zde něco, co vyjadřuje podstatu celé soustavy politických zákonů? Zákon, který by vyjádřil základní souvislosti politických vztahů, hlavní tendence a směr vývoje, smysl a cíl politické činnosti lidí? Zdá se, že ano, že lze zformulovat základní politický zákon, který ukazuje to, co je v politice nejdůležitější, a to je dobytí a udržení politické moci.

Další zákon nazveme zákon politiky jako umění možného. Podle něj by politika měla být realistická a vycházet z poměru sil a příslušných zákonitostí. Přitom je třeba porovnat možnosti současné a budoucí situace.

Ale, jak bylo již dříve zdůrazněno, politické zákony platí omezeně. Někdy je však dobré pokusit se o nemožné, v tom může být velikost politika, který dokáže, že nemožné se stává možným, ale je to nebezpečné a je přitom třeba dávat pozor, aby ani to původně možné nakonec se nestalo nemožným.

Například Max Webera v návaznosti na Machiavelliho říká, že politika je umění nemožného, že by politici nikdy nedosáhli toho, co je možné, kdyby ve světě soustavně nesahali po tom, co možné není. Kdo chce takto konat, musí být vůdcem a hrdinou.

Možná, že má trochu pravdu, ale vůdci a hrdinové ne vždy vyhrávají. Nuance tohoto zákona byly důležité jak při vzniku Československa, tak v řadě dalších let jeho existence.

V této souvislosti lze také připomenout vzpomínky Zdeňka Mlynáře na rok 1968, které jsou pro něj spojeny s jistou hořkostí. Ta hořkost však pro něj nemá důvody osobní, ale je odůvodněna věcně. Mrzí jej, jak málo je v Čechách pochopení pro politiku jako umění možného. A to právě v takových situacích, kdy snad bylo možné poměrně mnoho důležitých věcí zlepšit, ale kdy přece jen nebylo možné dlouhými léty zasviněná národní humna do rána změnit, v "zemský ráj to napohled". Mrzelo ho, kolik inteligentních, čestných a obětavých lidí v takových situacích přesto v Čechách usiluje o neuskutečnitelné utopie tak dlouho, až ztratí i možnost vylepšit to, co se vylepšit snad opravdu dalo. A jak teprve v kocovině, která z toho vzniká, se přebírají střepy nadějí a z lítosti se uvažuje, zda to všechno nemohlo přece jen být jinak, kdyby…

Obdobně Mlynář vzpomíná na rozhovor s Dubčekem a Kadárem, kde Kadár naléhavě připomínal Dubčekovi, aby si představil, jak nesrovnatelně byla horší situace v době, kdy převzal v Maďarsku vládu po sovětské intervenci. Podle Mlynáře byl Kadár politik, který dovedl pracovat pro záchranu zdánlivě beznadějného minima národních zájmů a houževnatě trval na svém. Člověk, kterého nezkazí vlastní moc, protože nikdy nezapomene na svůj cíl. Byl politikem právě takového minima a možná že i v situaci, kdy by už bylo možné jít dál, by se tomu konzervativně bránil. A vývoj maďarské vnitřní politiky za 10 let od tohoto setkání, to znamenalo sedmdesátá léta minulého století, spíše potvrzoval, že i toto minimum dovedl Kadár postupně a nenápadně, ale přeci jen rozšiřovat.

Tady se nabízí otázka, zda šlo zabránit vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968? Zdálo se, že Dubčekovo vedení již počátkem roku 1968 postupně ztrácelo iniciativu, bylo vývojem spíše vlečeno, než aby samo politicky vedlo a řídilo to, co se ve společnosti již událo. Podle některých analýz neodhadlo správně budoucnost a podcenilo vážnost situace. Někdy byl postoj s ohledem na mezinárodní situaci asi až moc radikální. Jak říkali očití účastníci, sám Husák v soukromých hovorech nazýval reformní komunisty hrobaře obrodného procesu. Na dobrých úmyslech nezáleží, už Dante věděl, že jimi je dlážděna cesta do pekel. Socialismus s lidskou tváří ano, ale nešlo jít ostře a nekompromisně proti Sovětům, to byl pro nás příliš silný soupeř. Možná, že šlo volit již zmíněnou maďarskou cestu, nazývanou také často kadárizaci, nezapomenout na svůj cíl, pracovat pro záchranu zdánlivě beznadějného minima národních zájmů a houževnatě trvat na svém a postupně rozšiřovat svoji pozici. Nebo polskou, Gomułkovu, který si při přijetí funkce vymínil skutečnou moc k provedení reforem a personálních změn. Gomułka dal jasně najevo, že polská vojska se postaví na odpor, pokud do jeho země vstoupí sovětské jednotky, ale na druhé straně ujistil Sověty, že polské reformy jsou jen vnitřní záležitostí země a neohrozí pozici Polska jako člena východního bloku a spojence Sovětského svazu.

A co je u politiky nejdůležitější? Podobně jako u jiných činností, a tím je dlouhodobý výsledek, dosažení dlouhodobého cíle. Přitom cestou k němu může dojít k řadě dílčích proher, zatímco krátkodobá vítězství mohou vést k celkové porážce. Tak lze formulovat zákon politiky, že dílčí prohry a vítězství nejsou rozhodující, tím je dosažení celkové vítězství, to je zásadního cíle. Můžeme jej nazvat zákonem celkového vítězství. V žádném případě to však neznamená, že dílčí vítězství nejsou důležitá, ta mohou, ale také nemusí, posunovat k celkovému vítězství, je to jako ve fotbale nebo šachu, když získáte střed hřiště, pak jste těžko k poražení. A když už jsme v oblasti sportu, tak ze šachové hry je známá oběť figury, která sice může znamenat krátkodobou ztrátu, ale může vést k celkové výhře. A něco podobného existuje i v politice.

Zákon politiky jako umění možného  ---  Zákon celkového vítězství

.V politice a dějinách mohou tedy být krátkodobá vítězství a krátkodobé prohry a dlouhodobá vítězství a dlouhodobé prohry. Hlavním cílem je dlouhodobé vítězství, za tím účelem může být výhodná i krátkodobá prohra a nevýhodné krátkodobé vítězství. Krátkodobá prohra může vést k dlouhodobému vítězství, stejně tak krátkodobé vítězství může vést k dlouhodobé prohře.

Podíváme-li se do československých dějin nabízí se jistě otázka, zda přijetí anglicko-francouzského ultimáta v roce 1938 a následně potom Mnichova bylo správné, či nikoli. Samozřejmě je obtížné o tom dělat nějaké konkrétní soudy.

Z hlediska působení zákona celkového vítězství možná Benešův postoj vůči Mnichovu nebyl zrádný, ale geniální. Ale tak tomu pravděpodobně nebylo. Války a bitvy mohou asi být zjevné a skryté. Možná, že prohra ve zjevné bitvě může znamenat vítězství ve skryté bitvě. Někdy stačí, ale vyhrát první bitvu a válka se nekoná, protivník vidí odhodlání a zalekne se. Často je lepší zkusit tu první bitvu a pak podle výsledků se rozhodnout, jak dál než se vzdát bez boje.

Dále se dá hovořit o zákonu hierarchie zájmů. Lze jej zformulovat asi takto: Ve společnosti existuje množství nejrůznějších zájmů, které tvoří hierarchii podle důležitosti. Hierarchii lze zobrazit pyramidou, kde její nejhornější část tvoří zájmy nejdůležitější.

Důležitost zájmů je jednak objektivní a jednak subjektivní. Tak mohou vzniknout dvě pyramidy, které se mohou lišit. Je třeba vzít v úvahu, že objektivní zájmy nemusí být poznány anebo nemohou být prosazeny. Tady se mohou projevit obě stránky politiky, jednak potlačovací preferující své zájmy na úkor ostatních a jednak spolupracující slaďující objektivní a subjektivní zájmy.

Hierarchie zájmů se často projevuje v mezinárodních vztazích, kdy zájmy malých zemí podléhají zájmům velkých zemí. Z české historie je takových případů jistě dosti (Mnichov 1938, srpen 1968 apod.)

Uměním politiky tak může být vytvořit z relativně malého nebo nepodstatného zájmu zájem velké důležitosti a posunout jej v pyramidě hierarchie zájmů směrem vzhůru. Ve vnitřní politice to bylo v roce 2021 například porazit Babiše, z čehož opozice vytvořila nejzásadnější zájem, kterému vše podřídila a pomohlo jí to i vyhrát volby. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa jako zásadní zájem vytvořilo například východní Německo ve spolupráci se sovětskými generály. Úkolem malých zemí tady právě je přesvědčit velmoci, že jejich zájmy nepatří do kategorie malých, ale právě naopak do velkých. To se například podařilo Masarykovi, při jednáních o vznik Československa.

Machiavelli byl toho názoru, že pro velké dějinné okamžiky si osud vybírá vynikající muže, kteří dokážou rozeznat nabízenou příležitost, a naopak na druhou stranu podstrčí slabé a nerozhodné, kteří jen urychlí pád starých pořádků. Tady se dá formulovat zákon výměny osobností: V přelomových okamžicích dějin stojí na jedné straně stávající slabé osobnosti, oproti kterým proud dějin vyplaví na povrch nové silné vůdčí osobnosti, které je nahradí.

Někdy se ovšem může stát, že tyto nové osobnosti nedosáhnou kvalit předcházejících. Tady tedy lze polemizovat s výrokem Machiavelliho, protože sice jde o lidi, kteří rozeznají nabízenou příležitost, ale na druhé straně ani zdaleka nemusí jít o vynikající osobnosti.

Osobnosti v těchto klíčových okamžicích se mohou vyměnit a často se to stává dvakrát. Tady se může jednat o projev zákona negace negace. Spojitost tu může být i se zákonem revoluce, o kterém bude dále také hovořeno.

Zákon negace negace---- Zákon výměny osobností----Zákon revoluce

Existuje tu i souvislost se zákonem setrvačnosti. Čím je setrvačnost delší, tím je pravděpodobnější výraznější výměna osobností, případně může následovat i revoluce. Z toho vyplývá i poučení pro praktickou politiku. Vládnoucí skupina by neměla propadnout sebeuspokojení, ale situaci přísně sledovat, monitorovat a hledat si nástupce a spojence.

Zákon setrvačnosti ---- Zákon výměny osobností --- Zákon revoluce

Politický vývoj v osmdesátých letech byl ovlivněn jistě i tím, že vedoucí představitelé Sovětského svazu byli staří a nemocni lidé a začali postupně umírat. Například v roce 1980 zemřel Kosygin, v roce 1982 Suslov, v roce1983 Pelše a v roce 1984 Ustinov. Týkalo se to i těch nejvýše postavených, generálních tajemníků ÚV KSSS a předsedů prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. V roce 1982 ve věku 75 let zemřel Leonid Brežněv. Byl již delší dobu vážně nemocen a snažil se proto skončit ve funkci dříve, ale neměl nástupce. Osobnost, kterou by podporovala většina, tu nebyla, musel tak ve funkci zůstat, dokud nezemřel. V roce 1984 zemřel jeho nástupce Andropov a o rok později zase jeho nástupce Černěnko. Mezi jeho úmrtím a pohřbem bylo mimořádné zasedání ÚV KSSS, které zvolilo svým generálním tajemníkem Michaila Gorbačova, který sám označil předchozí rok 1984 jako agonií režimu.

Slabinou komunistické moci bylo, že si nedovedla vychovat schopné nástupce, politiky s charizma, kteří by dokázali vést zemi k rozkvětu, ale jen malé aparátčíky – možná, že to bylo záměrně, aby nepřišli o moc anebo že se nenarodili, protože účinné politice se nedá moc naučit, s tím se člověk musí zpravidla narodit.

Personální politika vedení komunistické strany tak nezvratně směřovala k pádu režimu. Komunismus v Československu i v Evropě ztratil schopné vůdce, kteří by byli schopnireagovat na vývoj, a to bylo také jednou z příčin jeho konce. Ač se všude zaštiťovali Leninem, tak se neřídili jeho slovy, že po vítězství sovětské moci ji nemůže zničit nic kromě vlastních chyb.

Pro dosažení politických cílů je třeba nalézti potenciální spojence. Lze zformulovat zákon potenciálních spojenců, který zní, že k dosažení politických cílů je nutné, kromě stávajících spojenců, vytipovat i budoucí silné a schopné potenciální spojence a s nimi pracovat na rozvíjení vzájemných vztahů. Tyto spojenci mohou býti silné a vládnoucí skupiny nebo osobnosti anebo na první pohled skryté. Někdy tak může být důležité orientovat se ne na oficiální vládce, ale na skupiny mající buď velký vliv anebo ho mohou mít v budoucnu.

K tomu lze uvést i příklady z dějin Československa. Například v době Mnichova mohla být důležitější orientace na Churchilla než na premiéra Chamberlaina. Příkladem šikovného nalézání spojenců, i když v náš neprospěch, byl šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht. Ten dokázal účinně prosazovat své zájmy tím, že se neorientoval na Chruščova a Brežněva, ale na sovětskou armádu, popřípadě i na jemu názorově podobné politiky tehdejšího východního bloku. Oproti tomu třeba Sověti v roce 1968 si našli u nás spojence mezi politiky vedlejší kategorie, kteří k tomu ještě nebyli příliš schopní, a tak se jejich projekt dělnicko-rolnické vlády neuskutečnil.

A nacházení schopných spojenců to také jistě byla Masarykova parketa. Svých styků, znalostí i zkušeností bohatě využil. Při vstupu do politiky to byl například ekonom Josef Kaizl a politik Karel Kramář. Později Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik., které oba dobře poznal v dobách, kdy byl jejich učitelem na univerzitě a kdy je také podporoval. Význam těchto spojenců od doby, co se s nimi seznámil stále rostl, byl to tedy vynikající výběr potenciálních spojenců. Je zajímavé, že Štefánik i Beneš, ten až od roku 1927, i Masarykův syn Jan byli svobodní zednáři. Byla to náhoda, nebo zatím bylo něco jiného? Štefánik během první světové války organizoval československé dobrovolnické sbory, bojující na straně Dohody proti Rakousku-Uhersku. Dokázal vybudovat armádu o sto tisících mužích, postupně získal hodnost generála francouzské armády.

Vytvoření nové republiky nebylo jednoduché. Masaryk podobně jako kdysi Komenský, který se pokoušel vzbudit u představitelů protihabsburského tábora zájem o českou otázkou, také jezdil po světě jednal s vládami Anglie, Ruska a Spojených států. a snažil se přesvědčit velmoci o souhlas s vytvořením nové republiky. Komenský tehdy neuspěl a ani Masaryk a jeho spolupracovníci dlouho neměli úspěch. Masaryk určitě nechtěl, aby se opakoval Vestfálský mír z roku 1648, kde se Evropské mocnosti dohodly mezi sebou bez zástupců českého národa a bez nejmenšího zřetele k jeho osudu, že české země zůstávají součástí habsburského soustátí. Ještěv lednu 1918 anglický ministerský předseda Lloyd Georgea americký prezident Wilsonzdůrazňovali nezbytnost zachování Rakouska-Uherska. Wilson vyslovil jen požadavek autonomního vývoje národů v jeho rámci a až18. října po obdržení Washingtonské deklarace, což byloprohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. V podmínkách Dohody k uzavření příměří se pak objevil i požadavek, aby slovanské národy monarchie samy rozhodly o svém osudu. Washingtonská deklarace , jejíž autorství, je právě připisováno Masarykovi., se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu.

Dále lze formulovat zákon deziluze (radikální změny), který by zněl asi takto: Subjekty věřící určité myšlence (myšlenka A), kterou považují za zcela zásadní pro rozvoj dané společnosti po zjištění, že rozhodující zbytek společnosti se od této myšlenky reálně (ne tedy myšlenkově, ale svým chováním) odklonil, anebo dokonce i přešel na opačnou stranu, propadnou deziluzi a stanou se přesvědčenými zastánci opačné myšlenky. Oddaní a zásadoví zastánci jedněch názorů stávají z přesvědčení oddanými zastánci názorů diametrálně odlišných.

Klasickým případem na tento zákon může být Emanuel Moravec. Jeho oslnivý vzestup a hloubka pádu nemá podle historiků obdoby. Silně na něj působilo zklamání, zoufalství, pocit marnosti až vyústily ve zradu. Občas vzniká otázka, zda bylo chování Emanuela Moravce náhodné. Zda představuje nějakou výjimku. Podle všeho nikoliv, ale jedná se o určitou zákonitost, podle, které se chovali nejen jednotlivci, ale i celé generace. Třeba generace, která tak byla ovlivněna srpnem 1968 a tím, co po něm následovalo. Ve světové i české historii lze takových příkladů nalézti dost.

V době mnichovské krize v roce 1938 patřil Moravec k nejrozhodnějším odpůrcům československé kapitulace a přistoupení na mnichovský diktát. Ve svých přednáškách a článcích vyzýval k ozbrojenému odporu proti Německu. Již předtím v roce 1934 napsal knihu Obrana státu, ve které již tehdy tvrdil, že největším nepřítelem ČSR je nacistické Německo. Pro Moravce jako plukovníka generálního štábu bylo podepsání mnichovské dohody a následné vyklizení pevností v pohraničí bez jediného výstřelu obrovským zklamáním Od té doby Edvarda Beneše zcela nepokrytě k smrti nenáviděl. Stává se členem Výboru na obranu republiky a jako zástupce tohoto výboru se setkává s Benešem nedlouho po podepsání mnichovského diktátu. Sám byl zastáncem obrany republiky do poslední kapky krve. Vtrhl do pracovny Beneše a téměř násilnicky žádal vyhlášení války. Zapřísahal prezidenta, aby Mnichov ignoroval a nařídil armádě bránit zemi. Později na to vzpomínal, že nalezl Beneše polekaného, rozpačitého a bezradného jako kluka po výprasku, nebyl to žádný vůdce ani prezident. Benešovi prý na Hradě tehdy řekl, že vidí jen dvojí řešení: buď válčit, anebo se obrátit zády k proradným spojencům a dohodnout se stůj co stůj s Německem. Bylo to pro něj obrovské zklamání a zoufalství, všechno bylo podle jeho slov marné, zbytečně se nabízel k oběti, nikdo o ni nestál. Později se tak stal zcela paradoxně symbolem kolaborantství s nacistickým okupačním režimem.

Podobně generace vstupující u nás do práce po roce 1970 se zcela změnila, do té doby vehementně podporovala demokratizační proces a odmítala konzervativce, pak nový režim podporovala. Tato generace v šedesátých letech patřila převážně do skupiny studentů, kteří ještě v listopadu 1968 vyhlásili okupační stávky na podporu svých požadavků odmítajících nově vznikající vývoj. Bylo tady velké zklamání z pasivity většiny obyvatel a nedostatku výraznější opozice. Vedlo to až k oběti jednoho z té generace Jana Palacha s cílem vyburcovat obyvatelstvo k nějaké akci. Bohužel to nevedlo k nějakým výraznějším výsledkům. Zklamání dále pokračovala a tato generace jako by měla dojem, že je mimo myšlení a postoje většiny společnosti. Chtěli postoupit oběť, ale zdálo se, že o ní nikdo nestojí. Řada lidí v té době tak začala vstupovat do strany a nahradila tak vyloučené a vyškrtnuté členy. Postupně přijímali funkce, protože chtěli v praxi něco ovlivňovat a hledali možnosti seberealizace. Tam byla zase dvojí skupina, jedni převzali to přesvědčení, protože nedokázali dělat něco a být přesvědčeni o jiném, druzí přesvědčení nepřevzali a svůj postoj byli ochotni ihned změnit. Asi nejde jen o členství v nějaké politické straně, dobří lidé vstupující do nějaké strany nebo organizace se tímto nestanou špatnými a špatní lidé zase dobrými. Nezáleží na legitimaci, ale na činech.

Závěrem našeho pojednání o zákonech politiky zformulujeme poslední zákon, který nazveme zákon revoluce, který měl dát i odpověď na otázku, co je to vlastně revoluce.

V revoluci dochází k zásadním změnám politického systému a za s ní spojené jevy lze považovat zejména:

• dochází k masovému hnutí účastníků, jehož součástí mohou být akce mimo existující právní systém spojené s použitím násilí nebo hrozbou násilí
• přináší-li na jedné straně určitou novou spravedlnost, tak na druhé straně přináší i určitou nespravedlnost
• každé fázi revoluce odpovídá jiná skupina řídích kádrů, dá se také říci, že požírá své děti
• každý vítěz disponuje po boji službami poražených
• vítězná strana získává postupně stále více příznivců, když rozjede vlak, pak tam začnout další naskakovat
• revoluce se postupně mění v byrokracii

V porevolučních obdobích se do politiky se dostávají různé skupiny lidí. Mohou to být neschopní lidé, kteří nejsou schopni se jinak obstojně uživit, nebo lidé, kteří tam vstupují s cílem obohacení, rozkrádání. Řada lidí tam také vstupuje s cílem odplaty za dříve provedená příkoří. Ti, kteří tam jdou z přesvědčení, s cílem udělat něco nového, jsou často v menšině. Častá je změna původních názorů.

V souvislosti s tím se může objevit otázka, zda únor 1948 byl revolucí? Z výše uvedené pohledu asi samotný únor 1948 nebyl revolucí, protože k revolučním změnám, zde docházelo několik let a únor byl pouze jejich logickým potvrzením a završením. Došlo k poměrně dosti výjimečnému převzetí moci beze ztrát, o kterém se také říkalo, že je snad historie ani nepamatuje.

Podobně bez ztrát na životech došlo i k převzetí moci v listopadu 1989. Jedná se o nějakou naši zvláštnost? Po únoru 1948 však docházelo k násilím, a i těm ztrátám na životech v dalších měsících a letech.

Zákon přechodu kvantitativních změn na kvalitativní a naopak --- Zákon revoluce

Revoluční pohyb má tendenci pronikat stále do větších hloubek. Hlouběji, než si někteří protagonisté dovedou představit a přejí. Někteří se tlaku přizpůsobí, jiní mu ustoupí. Mnoho z nich lavina smete, i když jí sami vyvolali. Z včerejších spolupracovníků se stávají protivníci. Společnost se radikalizuje, někteří z přesvědčení, někteří pro křivdy v minulosti, někteří ze strachu o budoucnost. Dosti lidí se snaží dohonit, co si myslí, že zameškali. Vychází na povrch vnitřní odpor, který se z různých příčin neprojevil dřív. Snaha odčinit či před sebou ospravedlnit nedostatek předchozí odvahy a předešlé projevy konformnosti. Vytváří se paradoxní situace, že politické vítězství se může zdát jako snadné, ale s chybějícím odporem není uspokojována potřeba některých sil neustále někoho porážet. Nejvíce chtějí často bojovat právě ti, kteří předtím vůbec nebojovali a na revoluci neměli žádnou zásluhu. Takových případů v poválečné a poúnorové době, jakož i po listopadu 1989 jistě bylo dost.

Jaroslav Bálek,    kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky